Yakuza:Like a Dragon | Recenze

Udělej recenzi na novou Yakuzu, říkali. Bude to zábava, říkali. Ač jsem velice vděčná, že jsem si mohla hru zahrát ještě před oficiálním spuštěním prodeje, zábava to bohužel nebyla. Alespoň pro mě ne.

Chápu, že mě teď možná čeká obrovská vlna kritiky z řad vášnivých fanoušků, ale asi jsem s tím vnitřně smířena. Upřímně, přátelé, jsem nováček. Předešlé díly tohohle brutálně známého díla jsem nehrála a vzhledem k popisu a upozornění, že to vlastně není potřeba, jsem to nepokládala za důležité. Myslím, že jsem udělala velkou chybu, protože věřím, že díky předešlým dílům bych měla s čím tuhle novinku, z portfolia společnosti SEGA, srovnávat. Na druhou stranu je hra prý určena i totálním neznalcům. Tak kde je problém?

Do hry jsem se pustila s velikou chutí. Už jen díky neskutečně charismatické hlavní postavě s vlasy, které prošly útokem elektrického proudu. Musím uznat, že jen díky Ichibanovi Kasugovi jsem hru úspěšně překousala. Geniální charisma a huba plná debilních keců, zachraňovali častokrát ultra nudné pasáže.

Přeskakuju. Pardon.

Vítejte v Kamurocho v roce 2000. Nebo v Yokohamě o 18 let později?

Na začátku nás příběh zavede do města Kamurocho v Japonsku, kde sídlí mafiánská rodinka Arakawa, které je absolutně oddaný náš hlavní hrdina Ichi. Možná až příliš oddaný. Dlouho se zde však nezdržíme a potom, co Ichiban skončí z nějakého záhadného důvodu ve vězení a pak z něj o 18 let později vyleze, se díky rychlé kulce do hrudníku ocitneme mezi bezdomovci v Yokohamě. A tady jsem čekala, že hra nabere na obrátkách. Děj, který se po několika hodinách konečně začal jakš takš vyvíjet se zase zaseknul na zdlouhavých dialozích, které neměli tendenci končit dříve, než po 50ti kliknutích na X. Osobně jsem fanda dlouhých cut scén s parádní grafikou a zajímavým vývojem děje. V tomto případě jsem se však dokázala přemístit za hodinu hraní z bodu A do bodu B bez jediného boje nebo zápletky. Dialog. Dialog. Dialog. Blablabla…přeskočit, přeskočit, přeskočit. A už se prosím bude něco dít?

Abych teda přispěla i nějakým positivismem, příběh hry je opravdu dobrý. Jde vidět, že na něm vývojáři stavějí. I když je to občas vážně za trest prokousávat se dialogy, najdou se scény, které vás pohltí a nepustí.

Jsem jen rozmazlená nebo byla vývojářům grafika buřt?

Musím uznat, že mě trailer fakt navnadil. Jakože vážně. Mám neskutečně ráda Japonsko a ulítlé seriály japonské produkce. Byla jsem zvědavá na minihry, které mě čekají na divnolidi s beraní hlavou a závody v motokárách. Je smutné, že mě víc, než samotná hra bavil starý Street Fighter v jedné z arkadových heren? Tomu Street Fighterovy jsem totiž tu grafiku věřila. Je jeho součástí. Je to hra stará více než 30 let. Proto jsem nebyla schopna překousat grafiku hry, která se chvástá přípravou i pro PS5. Netvrdím, že nejsem rozmazlená lahůdkama jako je nové Final Fantasy VII, kde bych za grafiku líbala nohy vývojářům, ale totok? Jako really? Když už mám hru založenou na příběhu a cut scénách, tak si na té grafice dám trošku záležet ne? Netvrdím, že je tomu tak všude. Občas se najdou okamžiky, kdy svitne naděje, že se mi to všechno jen zdálo…

… A co ten nový herní systém?

Ichiban se rozhodl, že se stane hrdinou. Profesionálním hrdinou trpícím paranoiou. Takže jakmile si Ichi začne říkat, že je hrdina, všichni grázlové, které potkáme se změní v prapodivné nadpřirozené panáky. Tohle je docela vtipné. Na tahový systém jsem u her zvyklá, přece jenom je na tomto principu založena většina her mého milovaného Square enixu, ale v případě mafiánských soubojů mi tady něco nesedělo. Možná proto, že i když jste narazili na jakoukoliv záporáckou bandu, systém byl pořád stejný. A začal být neskutečně stereotypní. Ač se občas povede, že Ichiban praští nepřítele popelnicí, kterou má k dispozici nebo se Nanbovi povede vyměnit plastový deštník a útok smradlavým dechem, za sofistikovanější zbraň, na dynamičnosti to příliš nepřispívá. Na spoustě serverech jsem četla, že se jedná o dynamické a akční JRPG. Bohužel, v boji jsem tyhle vlastnosti nenašla. Pro absolutní lenivce je tady i systém zmáčkni tlačítko a systém odehraje boj za tebe. Why?

Na faktu, že je bojový systém achillova pata hry nepřidává ani fakt, že pouliční gang vám trvá porazit dvacet tahů a hlavního bosse dva..

Díky bohu za vzhled záporáků. Když už tedy Ichiban blouzní, potkáme tak úchylné otaku s růžovými batůžky, upíří členy temného kultu nebo zvrhlíky, kteří před vámi uklouznou na svém vlastním lubrikantu. Občas s sebou mají třeba nafukovací matraci.

Šéfe, stihnu tu hru projet rychle?

Čas. To byla jedna z prvních věcí, na kterou jsem se našeho CEO zeptala, když mi hru přihrál. Pro obyčejného smrtelníka je 15 základních kapitol brnkačka. Každá kapitola má ještě své subkapitoly. Jasně. Jak by ne.

Já měla po prvních čtyřech kapitolách sto chutí vyhodit ovladač z okna…

Celkově se však dá hlavní dějová linka projet zhruba za 40 hodin. Pokud se však rozhodnete splnit každý úkol a vyzkoušet každou z miniher, které vám Yokohama nabízí myslím, že jste schopni se dostat i na 100. Osobně jsem to vážně nezvládla.

Proč jsi tak zlá?

Nejsem. Vážně ne. Věřím, že zahraniční servery mají v mnohém pravdu a Yakuza je opravdu zaslouženou a zajetou klasikou ve svém nespecifikovatelném odvětví. Ano. Opravdu nespecifikovatelném. Je to vážně šílená směs všeho, co by vás mohlo i nemohlo napadnout. Příběh je opravdu skvělý, postavy dobře napsané a spousta z miniher mě vážně pobavila (doporučuju určitě zajít do kina a zbavit se pár beranů).

Bohužel, nebyla pro mě tou pravou.