Znáte to, poprvé zapnete novou online hru, připojíte do prvního zápasu a najednou vás zabije první hráč na kterého narazíte. Potom vám hra ukáže jak to udělal a najednou vidíte, jak jeho hledí směřovalo mezi stromy, přes které nešlo nic vidět. V zápalu vzteku ho pak nahlásíte minimálně stokrát a doufáte, že ho už nikdy nepotkáte. Přesně na základě jedné takovéto situace jsem se rozhodl pro Vás, naše nejmilejší čtenáře začít novou sérii článků, která rozpitvá do detailu tématiku podvádění ve videohrách.
Něco z historie
Nutno si pro začátek říct, že potřeba podvádět se ve hrách projevila už v dobách, kdy byly videohry jako takové stále relativně v plenkách. Věřte tomu nebo ne, za jednu z prvních kompetitivních her se dá považovat původní DOOM z roku 1993. Když jste totiž v této hře dokončili úroveň hra vám přesně řekla kolik monster v úrovni jste zabili, kolik předmětů jste v ní posbírali a kolik tajných skrýší jste našli. Ale to pro nás nyní podstatné se nacházelo ve spodní části obrazovky. Hra vám ukázala za kolik vteřin jste danou úroveň dohráli. Vedle času vašeho se pak zobrazil čas, za který dohrál úroveň designér všech úrovní ve hře John Romero.
Tento čas pak byl pro hráče jakýmsi milníkem, který se snažili překonat. V dnešní době vám to asi nepřijde nějak zvláštní nebo revoluční. Ale v době, kdy hra vyšla to bylo něco, co hráči milovali a přimělo je to se ke hře jednou či vícekrát vrátit. Ale jak svůj úspěch sdílet ostatním, tak aby vám věřili? Obzvláště v době, kdy internet nebyl tak dostupný jako je dnes a pokud někdo internetovým připojením disponoval, bylo extrémně pomalé.
Lumpíci od id Software
Id Software opět nalezlo řešení v podobě takzvaných .lmp neboli demo souborů. Ty měli velikost, která se dá přirovnat k minimu velikosti dnešních video souborů. Díky tomu si je lidé posílali po internetu bez větších potíží. A v době největší slávy této hry si chtěl každý uzmout svoje místo na výsluní. Proto už od vydání hry hráči hledali způsob jak si hru zjednodušit.
První potížista
Rok po vydání hry DOOM na svět přichází pokračování hry DOOM II. Komunita speedrunnerů si hned hru vzala na paškál. 8 měsíců po vydání hry a nespočtu úspěšných pokusů o co nejrychlejší čas ve hře ve všemožných kategoriích příchází na scénu hráč, který nahrál demo ve kterém je vidět jak dohrál celý druhý DOOM bez smrti a jediného uložení na obtížnost Nightmare. Ta byla v té době nejvyšší možnou obtížností ve hře. Když tento průchod hrou spatřil světlo světa hráči z něho byli nadšení. Ovšem čas šel dál a hráči byli čím dál více zkušení. A právě proto se jim na tomto průchodu něco nezdálo. Hráč, který je autorem tohoto dema je totiž ve svém pracovním životě programátor a proto si mohl dovolit tvořit vlastní nástroje, které mu umožnily si hru ulehčit. Ale ani to mu neumožnilo uniknout postřehu ostatních.
Pohyby hráče působily až moc promyšleně, až moc přesně. Na konci roku 1995 se komunita shodla na tom, že hráč nekompromisně podváděl. Nakonec vyšlo najevo, že hru odehrál ve zpomaleném režimu. Na tehdejším záznamu to nebylo vidět na první pohled z důvodu technických limitací té doby.
O dva roky později přichází na scénu Thomas Pilger. Ten jako první dokončil průchod v této kategorii v čase 49 minut a 49 vteřin.
Thomas byl ovšem jedním z mála poctivých hráčů a proto hráč, o kterém jsme se bavili předtím a byl prvním podvodníkem na scéně nebyl ani poslední.
