NovinkyTéma dne

Jak překonat obtížnost?!

Známe to všichni. Pro každého z nás to je jiný typ hry nebo levelu, který se snažíme překonat. Někdo z nás to překoná, protože prostě chce hru dohrát a někdo z nás to odloží. Nejslavnějšími hrami, které produkují stavy, které nás nutí rozflákat ovladač jsou bezpochyby hry soulsborne (aspoň v poslední době – jinak bychom mohli počítat i Maria, Megamana apod.). Od Demon’s Souls přes Nioh a The Surge až po Sekiro, všechny tyhle tituly nám davájí zabrat. Jak se donutit hrát dál když něco nejde?

Když jsem poprvé slyšel o Demon’s Souls nebyla to obtížnost, která mě zaujala jako první. Byly to featury jako zasekávající se halapartna v úzkých prostorách nebo ztrácení nasbíraných duší v levelu. Byl jsem ohromený a proto jsem si sehnal čínskou kopii hry, pozdeji pak americkou a evropskou. Nevěděl jsem co čekat a pustil jsem se do hry. S obtížemi jsem se dostal k prvnímu bossovi a hru jsem odložil. Zlom přišel v evropské verzi, která byla vydána s poměrně rozsáhlým průvodcem a tam jsem pochopil, jak vlastně celá hra funguje a mohl jsem pravidelně progresovat. I přestože jsem měl “návod”, nebyla to procházka růžovým sadem.

“Dej si pauzu!”

Naučil jsem se u toho, ale jednu důležitou věc. Jelikož mě to hraní dost psychicky vyčerpávalo 😀 , musel jsem hrát na etapy. Každý večer jsem si sednul ke hře a snažil se dostat přes jednoho bosse. Takže celá lokace + boss a vypnout hru. Tak jsem se udržoval v kondici celou dobu abych se dostal až nakonec, kde ze mě Old King Allant vysál několik levelů a tam jsem to vzdal. Jelikož ze mě vysával levely, tak zbraně které jsem měl už nešly použít a já musel jít grindit dušičky abych mohl za neustále zvyšující se cenu získat levely zpátky. Nic frustrujícího jsem dodnes ve hře nezažil.

“Neboj se prohrát!”

Nicméně, když na scénu přišly Dark Souls (nevím jestli je správně přišly jako souls nebo přišla jako hra :D), tak jsem už měl solidní základ pro dohrání hry. V zásadě jsem si na začátku dvakrát zkazil hru sám protože jsem zabil některé NPC a nemohl jsem najít cestu do hradu, asi ty schody pro mě byly neviditelné 😀 Na třetí pokus už jsem stoupal vzhůru a Boss Fighty, které většina považovala za těžké, mi nedělaly zas takový problém (nečum na mě Capra Demone). U Dark souls jsem použil jiný trik. Přestal jsem si dělat hlavu z toho když přijdu o duše. Protože je to vlastně jedno. Jednak pokaždé, když jsem měl u sebe větší “obnos” snažil jsem se ho nacpat do nějakého atributu, abych získaval levely postupně a ne dvacet najednou. Druhak čím víckrát jsem byl ve stejné lokaci, tím lépe se mi procházela. Navíc Dark Souls je špička co se týká level designu, takže jít někam stokrát je spíš radost. Musíme si taky uvědomit, že i když je to singleplayer hra, tak má jednoznačně navrch před obvyklými tituly typu The Last Of US.

A proč? No protože i když jsem dohrál TLOU nedávno, tak si vzpomenu na jednu možná dvě scény, ale dodnes přesně vím, že u Taurus Demona nemusím nikam utíkat, ale stačí se mu držet mezi nohama. Nebo, že nejdřív musím zabít Ornsteina a pak Smougha. A tohle jsou věci, o kterých můžeme v klidu pokecat s kámošem, protože on tu hru zná přesně tak dobře jako já. Nejspíš protože tam umřel asi stokrát a stejně jako já tam procházel tisíckrát. A to je kouzlo, které dnes hry moc nemají. Tohle opakování je vlastně velmi starý model vytváření her. Opakování buduje svalovou pamět. I u ovladače je to stejné jako když se snažíte naučit jezdit na skejtu nebo skočit šipku do bazénu. Neustálým opakováním totiž zlepšujete sebe a to se mi na hrách líbí.

“Tryhard není všechno!”

Co dělat, když už to není zábava? Bloodborne je bezpečně moje nejoblíbenější souls-like hra. Snažil jsem se do ní nalákat bezpočet lidí, ale docela mě zklamalo, že lidi nemají výdrž a říkají, že už to pak není zábava, ale odhodlání. Jednou mi to řekl kolega, když po hodině vypnul Bloodborne s tím, že se to nedá hrát. Co s tím? Ani přemlouvání nepomohlo. Odpověď je jednoduchá, pokud nemáte na to se s tím poprat a hry jsou jenom relax, tak to nehrejte. Nic se nestane. Přijdete maximálně o pár skvělých zážitků a pocitů z překonání bosse, ale jinak nic. Já vždycky říkám, že by to měla být zábava a i když tryhard je fajn, tak nic se nemá přehánět dokud vás to neživí nebo neaspirujete na pozici profesionálního hráče.

Takže co teda dělám, když to nejde? Dám si pauzu, vyspím se na to. Zkusím to znova, mrknu na návod, pokud se zaseknu. Z prohry si nic nedělám a říkám si – je to supr hra. Když přijdu o duše tak se zvednu a zkusím to znova. Možná je to schopnost, která se mi bude hodit.

Lukáš Haládik

Game designer, hráč, nerd, geek a všecko k tomu. Píšu, protože mě to baví.

Podobné články

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Back to top button