GRAY ZONE opravdu patří do šedé zóny

Od vydání Wasteland 3 už uběhl nějaký ten pátek a já zjistil, že z hlediska taktických RPG / RTS toho od té doby moc nevyšlo. Ano dočkali jsme se sice úžasného Hard West 1 a 2, ale to tak úplně nenaplnilo mé touhy po “postapokalyptickém” dobrodružství. Ty by však mohlo naplnit Gray Zone z dílny slovenského studia EastWorks. Nebo ne?

Ono, jak se to vezme. Gray Zone je totiž více taktickou strategií s prvky RPG než samotným RPG. To potvrzuje i ne tak propracovaný příběh, který je už v úvodní sekvenci ukázkou rutinní práce. Hlavní postavou hry je Valern Thon. Otrok žijící celý svůj život v otrokářské kolonii, který se jednoho dne vzepře svým pánům, aby zachránil svého otce. To se samozřejmě tak úplně nepovede a Valern se bude muset dát na útěk v kterém mu pomůže cenný amulet. Vlastně se tak jedná o klasickou dějovou linku „vypadni odsud, vezmi si tento speciální předmět a chraň ho za každou cenu“. Nikoho pak asi nepřekvapí, že onen amulet je ve skutečnosti mocný artefakt obsahující umělou inteligenci, která může komunikovat se světem, ale ve skutečnosti ji nevidí nikdo jiný než vy. Je to docela divná kombinace a nepomáhají tomu ani samotné dialogy. Ty jsou totiž na úrovni béčkového filmu a ne v tom dobrém slova smyslu.

O to více jsem tedy upínal své naděje k hratelnosti samotné. Vývojáři z EastWorks totiž slibují 8 – 12 hodin zábavy obohacené o skirmish mise a stealth prvky, které působí dostatečně zajímavě. Během hraní tedy vzniká pod Valernovým velením buňka odboje, která musí likvidovat nepřátele, či se jim na plejádě ne tak úplně rozmanitých map nenápadně vyhýbat.

Během plnění povinných a volitelných úkolů se musíte snažit minimalizovat ztráty na životech svého týmu, s čímž vám pomůže i taktický mód, který zastaví čas a dá vám chvilku na rozmyšlenou a možnost rozdat rozkazy. Z hlediska mechanik tak vlastně hra funguje tak jak byste očekávali. Máme tu funkční fog of war, máme tu taktický mód (pauzu), ale i slibovanou možnost stealth průchodu, která nám usnadňuje přepadení nepřátel ze zálohy. Chybí tu však pár detailů jako zobrazení hit chance, vzdálenosti dostřelu zbraní a jiné drobnosti, které z hratelnosti GRAY ZONE dělají prakticky standardní záležitost bez jakéhokoliv pozlátka navíc.

Graficky pak hra vypadá vcelku obstojně a nedá se jí moc co vytknout kromě trošku opakujícího se prostředí a nedostatku různorodosti. Efekty jsou v pohodě, kvalita modelů a textur taky. To co mi vlastně vadilo nejvíce je za mě nedodělaný UI, který zabírá až moc velkou část obrazovky. Dojem z hraní mi pak kazili i samotní “avataři” postav na hnědém pozadí jenž jsou jak vytržení z úplně jiné hry. Celkové jakoby “komiksové” provedení dialogů pak také nepůsobí zrovna šťastně v kombinaci se SCI-FI tématikou.

To už je ode mě ale tak trošku hnidopišství, i když těžko říct, obrázek si ve výsledku musíte udělat sami. Jako poslední je tu audio stránka hry, která je vcelku povedená. Dabing sedí k postavám relativně dobře a soundtrack dokáže navodit na tuto hru až nebývale dobrou atmosféru. Je to vlastně jedno z mála pozitiv, které stojí za to u GRAY ZONE vypíchnout.

Původně jsem si myslel, že dokážu napsat o hře mnohem více a že vám přinesu plnohodnotnou hloubkovou recenzi. Problém ale je, že GRAY ZONE je jednou z těch her s kterými se moc babrat nechcete. Čím víc to totiž děláte, tím více problémů najdete a to si vývojáři nezaslouží. Otázkou tedy je jestli jsem se dočkal onoho naplnění mé touhy po postapokalyptickém dobrodružství a k tomu můžu snad jen říct “kind of???”.