Neil Gaiman znovu oživil Severské mýty

Bohové a bohyně Olympu jsou stále naživu a vyskytují se všude kam se člověk podívá. Ať je to literatura, umění či filmy, vždy na ně někde narazíte. Jako například já dnes. Brouzdal jsem na internetu a narazil na reklamu doručovací služby s Hermem v logu. Můžete říct, že jste v poslední době narazili na něco podobného? Myslím, že ne. Severským bohům se nedostává ani zdaleka tolik pozornosti a to i navzdory Wagnerovi, Marvelu či Tolkienovi (odkud si asi myslíte, že přišla inspirace pro trpaslíky…). Z jejich minulosti toho přetrvává opravdu málo – ve skutečnosti je to dokonce jen pár kusů středověkých rukopisů a i ty byly napsány dlouho poté, co křesťanství vytlačilo stará severská náboženství.

Zůstal nám tak vlastně jen částečný obraz toho jak vypadala božstva sídlící v Asgardské pevnosti. O ledových obrech a dalších obyvatelích devíti světů už ani nemluvím. Víme ale něco málo o válečné lodi postavené z neostříhaných nehtů mrtvých, či prvním předkovi Ásů. Ten se narodil z kusu ledu, který olizovala bezrohá kráva tak dlouho, dokud se neobjevila hlava a pak i zbytek těla. První lidé jsou pak podle Severské mytologie vyrobeni z klád jasanu a jilmu jenž se z neznámého důvodu vyplaví na pobřeží. Jejich řezbářem pak není nikdo jiný, než samotný Ódin. Ten se musí následně obětovat “sám sobě” na šibenici světového stromu, aby dosáhl plné míry božské moudrosti. Jo severské mýty jsou plné nevyzpytatelných situací a násilí.

A Neil Gaiman se v “Severské mytologii” pokouší tyto příběhy přenést do moderní doby. Ano ten Neil Gaiman, kterého můžete znát jako spisovatele fantasy románů, ale i komiksů. Muže jenž nám přinesl Americké bohy, Sandmana a další úžasné příběhy. Gaiman pak do světa severských bohů přináší surovost a drsné kouzlo, které můžeme znát z jeho tradičního stylu psaní. Jeho Ásové používají současnou mluvu a sem tam sklouzávají k rytmům Jacka Kirbyho. Jejich rozhovory jsou široké, ale jejich okolí je syrové a pusté. Stejně jako v Amerických bozích je i zde brutalita něčím zvrhlá, úsměvná a zároveň působí jakoby normálně. Jenže jen do chvíle kdy už prostě ne.

Severská mytologie je navíc psána takovým zvláštním až dětským, hravým tónem, který jakoby tam byl úmyslně.

Loki potřásl hlavou. Pak vyšel ven, k chlévům, kde chovali zvířata, a vrátil se do hodovní síně s mohutným rozzuřeným kozlem. Loki ho rozdráždil ještě víc, protože mu kolem brady pevně uvázal tlustý provaz. Pak si Loki ovázal druhý konec provazu kolem přirození. Potom rukou za provaz zatahal. Kozel zamečel, protože ho tahání za bradu bolelo, a uskočil. Citace z povídky Jablka nesmrtelnosti

V určitých chvílích si tak vlastně můžete připadat, že příběhy nevypráví Gaiman, ale samotný škodolibý Loki. Bůh lsti, krutý, vypočítavý, ale vždy naprosto “nevinný” hajzlík jenž je vlastně tou nejlákavější postavou celé knihy. Určitě si teď říkáte, že se toho o něm dá říct i mnohem více. A máte pravdu. Ásové celkově totiž nebyli nic jako bohové Olympu. Nepředstavovali jen jednu vlastnost jako je krása, inteligence atd., ale byli přesným vyobrazením chaosu. A Gaiman přesně tohle popisuje i ve své knize. Ne neočekávejte ploché a lehce zařaditelné postavy jako od Marvelu … Tady je každá postava komplexní a určitým způsobem i bolestně vzdálená stejně jako nepolapitelný drak, kterého Ódin osvobodí.

O to důležitější je pro mě osobně fakt, že jsou mi severští bohové bližší než ti z Olympu. Důvod je jednoduchý. Bohové severu totiž umírají. V Ragnaroku popisuje Gaiman to jak na Asgard vtrhne armáda obrů, ohnivých démonů a dalších přízraků z podsvětí. Vesmír skončí a Ásové budou umírat jeden za druhým. Tito bohové prostě nesymbolizují věčný život. Možná si řeknete, že něco takového je pro Gaimanův styl psaní dost nepatřičné, ale ani on se nevyhne pravdě. Pravdě jenž poukazuje na to, že všichni žijeme jen na vypůjčený čas.

I přesto se autorovi povedlo zakončit knihu s křehkou troškou naděje. Upozorňuje totiž na to, že opět nastane den, kdy se země znovu zazelená a pár přeživších se vypotácí na pole. Balder, bůh krásy a dva Thorovi synové. Ti později najdou v trávě šachové figurky v podobě pradávných bohů. Celé to tak vlastně poukazuje na metaforu jenž tiše poukazuje na to, že boje, přátelství i lásky mezi samotnými Ásy nebyli nikdy ničím jiným než pouhou hrou. A hra je vždy více, než jen pouhá tragédie, nebo ne?