Sex a násilí: Největší tahák moderních her

Každý z nás hráčů aspoň jednou někdy zapnul hru, ve které bylo nějakým způsobem obsaženo násilí. Kdo říká, že ne, je zkrátka lhář. V dnešní době je těchto her čím dál víc a nevypadá to, že by se frekvence jejich vydávání měla v nejbližší době snížit. Nechci nutně říct, že na násilných hrách (nebo těch s troškou toho sexu) je něco špatného, jenom jich už je na AAA trhu tolik, že mi tyto prvky ve hrách nepřijdou nějak zábavné nebo zajímavé. AAA Trh je jich doslova přehlcený. „Jak přehlcený?“, slyším vás z dálky se ptát. Jako příklad si vezmeme třeba sérii Far Cry.

Ve třetím díle se poprvé objevily trochu kontroverznější scény – tu s náčelnicí Citrou není třeba nějak více popisovat. A lidi díky této a mnoha dalším podobným scénám po titulu šli jak „slepice po flusu“. A Ubisoftu se to zamlouvalo. Proto jsme tak v dalším díle série dostali mentálně narušeného kněze Longinuse, nahé pracovnice v Shanatské aréně nebo drogové dealery Yogiho s Reggiem. Snad nemusím říkat, že hra i navzdory hodnocení opět slavila komerční úspěch. Proto se v každé další „Ubi“ hře, která není ze série, nebo není součástí značky přístupné dětem, objevilo něco podobného. Pak se nemůžeme divit, že už 9 let dostáváme tu stejnou hru v jiném kabátku a s pokud možno ještě násilnějším antagonistou.

Je násilí ve hrách až příliš?

V poslední době rozhodně. A novináři po celém světě, kteří o hrách běžně nepíšou, toto berou jako takovou opěrnou berličku při pomlouvání videoher ve své reportáži či článku, kdy mladík před spácháním svého činu hrál například Mafii. Samozřejmě za vraždu najednou nemůže on, ale videohra. A člověka hrami nepolíbeného to může dost radikálně ovlivnit. Stačí se podívat na 11 let starou reportáž TV Nova, kde celé toto tažení novinářů proti videohrám začalo a trvá dodnes. A společnost se na hráče dívá stále více skrz prsty. Pořád jsme v očích ostatních ti, kteří nic jiného než věčné sezení za monitorem, kde vraždíme jednoho protivníka za druhým neznají.

Násilí mimo akční hry?

Bohužel ho nacházíme stále častěji. Například v mnou nedávno recenzovaném titulu Riders Republic. Riders Republic je hra, která teoreticky žádné vyobrazení násilí nepotřebuje. Přeci jenom jedná se o sportovní hru se zaměřením na letní extrémní sporty. Ano, úrazy k těmto disciplínám patří a ve hře se pochopitelně párkrát „zrakvíte“. Ale, aby ve sportovní hře byl zvuk lámání kostí hlasitější než přehazovačka, kola je aspoň dle mého malinko přestřelené. Před pěti lety vydaný Steep, který je taktéž zaměřený na extrémní sporty, pak obsahoval přímo disciplínu ve které měl hráč za úkol si během pádu zlomit co nejvíce kostí. Ovšem zde nebyl zvuk lámání kostí tak agresivní a dalo by se to brát za takové odreagování od mnohdy až stresujících sjezdů.

Proč tohle lidi pořád baví?

Co vede jinak nenásilné dospělé lidi k tomu hrát hry, kde jsou vyobrazena ta největší zvěrstva, jaká člověk může napáchat? Odpověď je jednoduchá. Stres. Z práce, ze školy, ze života, je to jedno. Člověk si většinou hru zapne, aby se odreagoval. Aby se aspoň na pár minut zbavil strastí občanského života a mohl být třeba udatným rytířem, válečným generálem nebo klidně i farmářem. Ale někteří touží po něčem, co jim umožní otisknout své problémy do nepřítele ve hře. Nepřítele, kterému můžou jednoduše a s přehledem vpálit pár broků mezi oči. Rozervat toho démona, který jim straší v hlavě už pár týdnů na půl a považovat svůj problém za vyřešený. Možná bych si troufl i říct, že to, jaké hry dnes studia vypouští do světa a to, jak je lidi pořád kupují, říká i něco o nás. O lidech. O lidech, kteří žijí v uspěchané době a celou dobu řeší problémy své, svého partnera nebo problémy v práci. A chtěli by se s nimi vypořádat rychle a jednoduše.

Hry jako podvědomá terapie?

Obzvlášť, když lidé nemají co dělat. Tehdy sáhnou po videohře, kde se pořád něco děje. Výbuchy a střely všude okolo nebo emočně vypjaté vztahy s čarodějkou v rozsáhlém fantasy světě. To vše jim pomáhá uniknout ze světa, kde se jenom trápí. Jednou za čas se také povede herním studiím udeřit hřebík na hlavičku a perfektně vyvážit tyto akční okamžiky se situacemi a momenty, do kterých se hráč dokáže vcítit. Protože se jedná o momenty či volby, které již v nějaké míře zažil nebo s nimi soucítí. Perfektním příkladem budiž The Last of Us Part II. V jednu chvíli řežete jednoho nepřítele za druhým v tak propracovaném soubojovém systému, že jste schopni slyšet i jeho poslední nádech a to monstrum uvnitř vás cítí satisfakci. O minutu později pak můžete slyšet nepřátele povídat si o tom, jak tohle dělají jen a pouze proto, aby ochránili svou rodinu. A ve vás se začne odehrávat vnitřní souboj. Jestli vám to opravdu stojí za to a nezkusíte se kolem nich jenom proplížit. A opravdu jenom možná vám tento zážitek ze hry může pomoci k tomu, vést podobné souboje i v reálném životě a ušetřit si tak mnoho problémů.

Existují v dnešní době hry bez násilí?

Ano. A častokrát mají dokonce větší úspěch než kdejaký akční výplach. V tomto směru herní průmysl dost často zachraňuje indie scéna. Jelikož nezávislé hry se dost často nebojí experimentovat a vyzkoušet něco mimo zažité standardy. Stačí si vzpomenout na fenomenální hru FEZ. Hra o tom, jak bílý panáček v červeném kloboučku sbírá zlaté kostičky, aby z nich následně tvořil velké. Hra měla formu 2D skákačky přičemž šlo ve hře manipulovat prostorem a autor tak mohl vymýšlet kreativní hádanky, které si s touto myšlenkou pohrávaly do absolutního maxima. Většinu hlavních hádanek po nějaké té chvilce uvažování zvládl každý. Ale nastavit si herní prostor tak, aby hráč mohl sebrat volitelné předměty byl opravdu kumšt. A i přes to, že hra neobsahovala žádné náznaky násilí či sexu, protože to zkrátka nepotřebovala, sbírala pozitivní ohlasy jak od fanoušků tak i kritiků.

Jsou tedy hry opravdu zodpovědné za skutečné násilí?

Ne, nejsou. Obecně lze říct, že hry zdravě smýšlejícího dospělého člověka opravdu nevedou k tomu, aby někoho obtěžoval, ublížil mu na zdraví nebo snad dokonce spáchal vraždu. V mnoha hrách často vyskytuje upozornění, že se jedná pouze o fikci. A že autoři se neztotožňují s činy vyobrazenými ve hře jako takové. Proto již mnoho let apeluji na nehráče se kterými se setkávám, ať se na hry nedívají tak skepticky. Ať jsou jim více otevření. Že i 70 letá babička skládá tři a více kamenů vedle sebe a může si u her užívat zábavu stejně jako její vnoučata. Násilí ve hrách není nic špatného. Obzvláště dnes, kdy máme obrovský žánrový rozsah a nemusíme ve hrách pouze střílet nepřátele na kusy. Ale pokud je už střílíme, královsky se u toho bavíme a necháváme náš mozek odpočinout od toho, co nás trápí.

Tento článek je pouze pohled na danou problematiku, nejedná se o odborný rozbor či studii.