Hudba, věc tak subjektivní, že se často stává zdrojem nespočtu hádek, ať už mezi partou přátel nebo dokonce celou rodinou. Náš hudební vkus se také v mnoha případech mění s tím, jak stárneme nebo prožíváme životní události. Ať už pozitivní nebo ty negativní. Kromě hádek, ale může hudba také vyvolat pocit jednoty a sounáležitosti mezi skupinou lidí.
Tenhle pocit vyvolal ve většině doomařských srdcí soundtrack k Doom Eternal. Ten je dílem jednoho z předních hudebníků herního průmyslu, Micka Gordona. Říkejte si o něm, co chcete, váš názor se nesnažím nějak ovlivnit, ale jedno Mickovi nelze upřít… Se svou prací na rebootu značky Doom a jeho následném pokračování udělal něco, na co bude hráčská komunita ještě dlouho vzpomínat. A o jeho cestě za zkázonosným úspěchem si dnes popovídáme.
První impuls
Vše začalo v polovině roku 2014, kdy Gordon od zaměstnanců id Software obdržel dopis obsahující popis jejich nového projektu a kritéria pro hudbu samotnou. Všichni znalí série Doom by si nejspíš řekli, že se v oněch kritériích bude nacházet něco jako: „Chceme co nejvíc metalový soundtrack, jak to jenom jde!“ Ovšem id se vydalo trochu jinou cestou a bylo ve svých podmínkách až moc specifické. Zaprvé, žádné kytary (Jak naivní…) a malinkým písmem pod touto větou bylo napsáno: „Miluju synťáky.“ S tím už se dalo nějak pracovat.
Jak si Gordon pročítal dopis dál narazil na další trojici pro id Software veledůležitých bodů. Musí se jednat o hudbu, kterou nikdy předtím nikdo neslyšel. Musí si jí okamžitě a bez výhrad zamilovat miliony fanoušků a do hry musí zapadnout jak poslední dílek komplexní skládačky. Bohužel pro Micka, fanoušci Doomu nejsou fanoušci Disneyho. Pokud se jim nebude líbit vaše práce, následky budou katastrofální. Inu Mick se nezalekl a pustil se do díla.
Těžký start
Začátky, jak už to většinou bývá, byly těžké. Proto si Gordon k sobě přizval 3 osoby, které měly zkušenosti v hudebním žánru, který splňoval zadání od id Software. Těmito osobami jsou: Ben Carney, Chris Hite a Chad Mossholder.
“Vešel jsem do místnosti a všude kolem mě byly synťáky a nástroje na produkci hudby.”
Gordon popisuje svoje první setkání s Chrisem Hitem na svojí přednášce DOOM: Behind the Music
Hned po návratu z jejich prvního setkání zaplavila Micka vlna kreativity a všechno, co ten den viděl vlastně poprvé, chtěl narvat do soundtracku pro Doom. Po hodinách a hodinách práce ve studiu přichází s prvním použitelným nápadem a posílá „Vzorek“ toho, s čím přišel Chrisovi. Natěšený, jak malé dítě čeká na odpověď… Bude se mu to líbit? Zničí mi veškeré moje naděje? Přesně tyhle myšlenky se Mickovi honily hlavou po odeslání oné nahrávky. A první věc, kterou Gordon dostal jako reakci na svojí práci?
Meh.
Asi si všichni dokážeme představit, jak toto s Gordonem zamávalo a jak emočně na to reagoval. Ovšem kromě této duchaplné odpovědi se Hilt trochu víc rozepsal. Dle jeho slov je Mick na správné cestě, nemá se vzdávat a dál vytrvale pokračovat, protože ten krátký audio klip, který mu od Gordona přes mail přišel měl potenciál.
Satanovo dítě
Jak šel čas dál, Gordon považoval každý další neúspěch za výhru. Nápad se ukázal jako špatný? Nic se neděje! Prostě ho přihodíme k dalšímu a jen možná to zabere. Pokud ne, tak to nevadí, protože každá další chyba mě posune dál. Pokud dostatečně změním proces, jednou se musí změnit i výsledek. Právě touto cestou se Mick vydal při skládání hudby pro Doom. Jenomže i přes všechny změny procesu nebyl se svou prací spokojen. A pak ho to napadlo…
Soundtrack pro hru nesoucí tak silné jméno ve videoherním průmyslu potřebuje kytary… V zadání se sice psalo: „Žádné kytary.“ Ale Mick si moc dobře uvědomoval, že bez nich to nepůjde. Proto vzal svou sedmistrunku a dal se do práce. Ovšem narazil na problém, opět. A po vzoru své filozofie při práci na tomto projektu, zase změnil proces. Kytaru prohnal přes nespočet efektů a nástrojů pro úpravu hudby. Zkrátka a dobře dělal vše pro to, aby kytara nezněla jako kytara.
V mezičase však svoje snažení posunul ještě o kousek dál… Během práce na hudbě pro Doom sledoval staré reportáže o metalu a rocku a reakce tehdejší společnosti na oba tyto žánry. Jedno téma tam stále bylo omíláno dokola. A to sice číslo 666. Číslo šelmy, které je podle Nového zákona označením pro antikrista. Gordon v tomto viděl potenciál, jelikož Doom je hra s až biblickým příběhem. A proto se rozhodl ukrýt do svých skladeb pár spektrografických tajemství. Prvním z nich bylo již zmiňované číslo 666.
Finální závod
Jak se blížil termín vydání hry, finišovaly i práce na hudbě pro Doom. V tuto chvíli se jednalo pouze o způsob implementace hudby do hry tedy nic moc složitého. Ovšem to by nebyl Mick, kdyby na to alespoň trochu nedohlížel. Aby hudba ve hře vynikla postaral se například o to, aby během gameplaye Chaingun vydával zvuk takový, aby nijak nepřerušoval hudbu, a naopak jí přidal ještě něco navíc.
Dále pak se Sound Designéry vedl debatu o tom, jak přesně bude hudba do hry implementována. Nakonec se obě strany shodli na systému takzvané adaptivní hudby. Co to znamená? Jednotlivé části soundtracku titulu vám budou přehrávány na základě toho, jak si ve hře vedete nebo přesněji co zrovna během hraní děláte. Tudíž během prozkoumávání uslyšíte spíše lehké ambientní skladby a při intenzivních arénových soubojích se vám dostane poslechu poněkud razantnějšího stylu hudby.
Peklo pokračuje
Když titul konečně spatřil světlo světa, právem sklidil úspěch u fanoušků a kritiků. A Gordonova práce na tom měla nemalý podíl. Proto srdce všech fanoušků zaplesaly po oznámení pokračování tohoto nového tažení jedné z nejstarších FPS sérií. Tyto emoce pak ještě umocnilo oznámení, že se sám splozenec pekla, pán synťáku, Mick Gordon opět spojil s id Software, aby nám opět přinesl pohlazení pro naše vytříbená doomařská ouška. První malou ochutnávku jsme dostali již v prvním teaseru na hru. V něm jsme mohli slyšet modernizovanou, dnes již kultovní, skladbu E1M1 z původní hry.
To ovšem nikdo netušil, co nás čeká ve hře. Ještě drsnější a surovější hudební masakr než v předchozí hře. Mick to opět dokázal. Přinesl nám něco, co potěšilo všechny srdce fanoušků série a zároveň tvořilo nedílnou součást samotné hry. Ale i přes to všechno, to mimo herní svět nebylo tak růžové.
