A.I.L.A: Když horor testuje tebe, ne naopak

Úzká chodba, na hlavě VR headset a v uších hlas umělé inteligence, která o vás ví víc, než by měla. A.I.L.A od Pulsatrix Studios se snaží navázat na tradici moderních psychologických hororů a zároveň je komentářem k současné fascinaci generativní umělou inteligencí. Výsledek je ambiciózní, atmosférický a technicky působivý, ale zároveň nevyrovnaný a místy frustrující.​

Premisa: tester, kterého zlomí vlastní nástroj

V A.I.L.A se ujímáte role Samuela, QA testera, který dostane zakázku otestovat revoluční AI systém schopný generovat personalizované herní zážitky podle psychiky uživatele. Přes VR headset se postupně propadáte do série oddělených scénářů, které se snaží rozpitvat Samuelovy traumata, strachy a morální selhání, zatímco samotná A.I.L.A se začíná vymykat původní kontrole.​​

Narrativ funguje na metaúrovni: hra o testování hry, kterou vytváří AI, se průběžně ptá, kdo vlastně koho řídí a kde končí simulace a začíná realita. Nejlépe fungují intimnější pasáže mezi jednotlivými testy, kdy Samuel komunikuje s A.I.L.A a postupně se odhaluje jeho minulost i psychický rozpad, zatímco samotné scénáře mají spíše antologický charakter a méně propojenou linku.​​

Multižánrový hororový mix

A.I.L.A kombinuje několik tváří hororu: od klasického survival hororu přes akčnější pasáže až po surrealističtější psychologické sekvence. V jednom testu prcháte před rituálním kultem v dusivém venkovském prostředí, v jiném řešíte brutální environmentální hádanky, jindy vedete krvavé souboje se středověky stylizovanými nepřáteli.​

Struktura připomíná „horror showreel“: každý scénář má vlastní vizuální identitu, tempo i podoby nebezpečí, což udržuje pocit novosti a brání stereotypu. Zároveň ale tato mozaika znamená kolísavou kvalitu – některé úrovně patří k tomu nejlepšímu, co indie horor posledních let nabídl, jiné působí rozvlekle, mechanicky a méně promyšleně.​

Atmosféra a vizuál: next gen noční můra

Hra běží na Unreal Engine 5 a opírá se o moderní technologie jako Lumen a MetaHuman, což je na první pohled znát. Osvětlení, práce se stínem a množství detailů v prostředí dělají z každého scénáře vizuálně výraznou kulisu, ať už jde o rozpadající se dům, rituální jeskyně nebo sterilní technologická zákulisí.​​

Zvukový design silně podtrhuje nervozitu: ambientní ruchy, šum v headsetu, vzdálené kroky i agresivnější zvukové šoky se střídají bez přehnaného spolehání na laciné lekačky. Výsledkem je pocit permanentního neklidu, který ocení hlavně fanoušci hutnějšího, „pomalejšího“ hororu, kde se hraje s očekáváním, ne jen s okamžitým výkřikem.​​

Hratelnost: mezi napětím a frustrací

Základní ovládání a akce působí známým způsobem: pohyb v první osobě, možnost plížit se, interakce s předměty a omezený arzenál pro přímé střety. Boj je spíš prostředkem k udržení napětí než plnohodnotným akčním systémem – střety jsou tvrdé, munice omezená a chyba se rychle trestá, což dobře zapadá do survival přístupu.​

Slabší stránkou je design hádanek a orientace v některých úrovních. Řešení bývají málo intuitivní, nápověda minimální a prostředí někdy víc mate než napomáhá, což dokáže z hororu udělat únavný trial and error, zvlášť v puzzle orientovaných částech. V kombinaci s občas nevyváženou obtížností a ne zcela vypulírovaným chováním nepřátel se z napětí místy stává frustrující zásek.​​

Tempo a struktura příběhu

A.I.L.A začíná velmi silně: úvodní scénáře rychle vystaví vztah hráče, Samuela a samotné AI, zároveň vizuálně ohromí a rychle vysvětlí hlavní gimmick. Střed hry ale zpomaluje, roztříštěnost scénářů a menší důraz na hlavní linku způsobují, že motivace „co bude dál“ oslábne.​

Naštěstí závěr opět zrychluje a vrací se ke konfliktu mezi člověkem a inteligencí, která se učí z každého vašeho kroku, což ve finále nabízí několik silných scén a pocit intenzivního vyvrcholení. Přesto tu zůstává dojem, že potenciál tématu – osobní rozklad hlavního hrdiny skrze algoritmicky generovaný horor – mohl jít v rámci scénáře ještě hlouběji.​​