Life is Strange: Remastered dělá špatné jméno svému předchůdci

Life is Strange: Remastered Collection bylo oznámeno již téměř před rokem, 18. března 2021. Po jednom půlročním odkladu pak začátkem února konečně vyšlo. A když už si s ním studio Deck Nine dalo tolik práce, musí to jistě stát za to! Tedy – v to alespoň všichni fanoušci série doufali, když už se je Dontnod se Square Enixem pokouší natáhnout o 40 euro. V této recenzi si bohužel povíme, proč byste si svou tisícovku měli raději šetřit bokem na něco lepšího.

První trailer na Life is Strange: Remastered Collection sliboval, že lepší textury, vylepšené animace a motion capture vdechnou příběhu a postavám doslova nový život. A vzhledem k tomu, kolik Arcadia Bay pro mnohé znamenalo, návrat do známého, ale krásnějšího a uvěřitelnějšího prostředí zněl jako rajská hudba. Když se objevila informace o čtyřicetidolarové cenovce, mnozí zaváhali. Aby to za to stálo… To asi bude remaster od základů, když ho nedají jako update aspoň pro ty, kteří už hru mají.  Když se nyní díváme na naděje, které fanoušci v remaster vkládali, a na hru, kterou jsme nakonec dostali, zůstávají pouze oči pro pláč.

Novinky, které nevyniknou

Life is Strange: Remastered Collection je… chaos. Slušně řečeno. Přestože na hře poznáte, že jí někdo věnoval čas, je až zarážející, o jak zanedbatelnou změnu ve výsledku jde. Propagační materiály k remasteru zdůrazňoval hlavně lepší textury, světlo a animace. Zmiňoval se ale i lip-sync, motion-capture obličejů, 4K, detailnější modely s více polygony, lepší fyzika vlasů… Zmiňovalo se toho hodně a sluší se říct, že vývojáři svým slibům dostáli. O to smutnější je, že to v polovině záběrů není poznat. V té druhé polovině naopak vidíte, že je něco hodně špatně. U modelů ihned jasné, že prioritou byly naše protagonistky. Pokud zrovna vše funguje tak, jak má, Max a Chloe vypadají vcelku dobře. Některé vedlejší postavy naopak vypadají, že jejich modely někdo spíchnul za odpoledne.

Texturám se dostalo značného vylepšení, nejlépe viditelného na oblečení, trávě a přírodě obecně. Přesto se jedná spíše o něco, co musíte vyloženě hledat, než že by vás nová textura praštila do obličeje. A nejhorší je, že jelikož má vaše mysl potřebu si přibarvovat vzpomínky, vy si vlastně první Life is Strange pamatujete takhle. V naší hlavě všechno vypadá lépe a troufám si tvrdit, že textur si většina lidí vůbec nevšimne, pokud nebude remaster hrát paralelně s původní hrou pro porovnání. Tu a tam se navíc mezi novinkami objeví rozpixelované textury, u kterých není jisté, zda zůstaly ze zapomětlivosti, nebo kvůli snaze příliš se nevzdálit původnímu stylu hry.

Porcelánové panenky s těkavýma očima

Silná stylizace i přes svou nedokonalost dávala hře nezaměnitelnou podobu. O výrazech neodpovídajícím emocím i o dabingu, který se pere s mimikou postav se vědělo, většina hráčů však dokázala nedostatky přejít. Když se však tyto problémy pokouší vyřešit realistický lip-sync a motion-capture obličeje, výsledek zůstává na půl cesty. Obličeje postav skutečně konečně dokážou tu a tam zobrazit nějakou emoci, nebo se trefit do dabingu. Jelikož ale modely původně s tímto zacházením nepočítaly, vzniká podivný hybrid. V původní hře měla většina postav mrtvolné výrazy a náhodně klapala pusou, dalo se to však svést na styl a minimalismus. Teď tu mámě pokusy o realistické obličeje, které ale bohužel také dost často pouze klapou pusou nahoru a dolů a do toho jim oči krouží jak posednutým panenkám. V horším případě se na ně opět zapomnělo a vypadají hůře než v původní hře.

Světla nesvítí, odrazy blikají a titulky nespínají

Tím se dostáváme k „lepším světelným efektům“. Ty jsou na rozdíl od textur vidět ihned po zapnutí hry. Okamžitě vám je jasné, že tedy někdo něco nezvládl. Některé světelné scenérie jsou dechberoucí – abyste vstoupili do další scény a zjistili, že vaše postava najednou září jako porcelán, případně je tmavá jako horník. Jindy se vám poštěstí být svědky malé světelné show, když si odlesky slunce či vody nerozumí s pohybující se kamerou a zuřivě tepou do obrazovky.

Hru obecně provází množství malých, ale velmi otravných bugů. Kromě blikajících světel jsem narazil i na nápovědu, která se mi na celou kapitolu zasekla na obrazovce, kameru, která mi při pohybu sama uhnula směrem k předpokládanému cíli a na dveře, které mě odmítaly pustit z místnosti. Od druhé kapitoly také kompletně vypověděly službu titulky a já si tak mohl číst pouze názvy dialogů, pod kterými jsou uloženy v datech.

Remaster druhé hry v kolekci, tedy Life is Strange: Before the Storm, jsem navíc nebyl schopen ani dokončit. Vypadal sice o trochu lépe než první díl, je ale třeba mít na paměti, že jde o trochu novější hru, která vypadala lépe už v základu. Přesto se ji vývojářům podařilo rozbít do pro mě nehratelného stavu. Pominu, že se mi opakovaně přehrávaly dialogy přes sebe. Hra mě hlavně odmítala nechat splnit úkoly, které jsem potřeboval pro postup do další kapitoly. Restart ani reinstalace problém nevyřešily. Po tomhle všem už je asi celkem jedno, když připustím, že nová fyzika vlasů v obou dílech skutečně vypadá dobře.

Za hodně peněz ticho po pěšině

I v případě, že by se jednalo o update zdarma do původní hry, by se podle mě jednalo o velmi problematická „vylepšení“. Že je ale výsledná hra rozbitější a mnohdy i ošklivější než její předchůdkyně, a navíc bychom za její pořízení měli zaplatit 40 euro, to už je vyloženě rána do žaludku. Life is Strange: Remastered Collection těžce nevyužilo potenciálu remasteru. Když odhlédnu od nevýrazných vylepšení grafiky, nedošlo na žádné podstatné vylepšení. Hra neopravila původní prkenné animace pohybů a dokonce ani nesjednotila ovládání.

Člověk by předpokládal, že u her, které je možné ovládat vesměs třemi tlačítky a myší, nebude takový problém ta tlačítka napříč hrami sjednotit. Není tomu tak. LiS: Remastered po mě chce při volbě činů najíždět myší, zatímco LiS Before the Storm: Remastered volit klávesy WASD. Původnímu LiS stačí pro přechod do další lokace kliknutí myší, LiS: Remastered tvrdošíjně trvá na mezerníku. Že puntičkařím? Možná, ale proč dostala před jednotným ovládáním přednost Nathanova bunda? A proč je důležitější hezká tráva než fungující světla? Nebo alespoň fungující hra…

Nechte si svých 40 euro na jiný simulátor melancholie

Výsledkem je, že původní Life is Strange zůstává nejlepší možnou verzí hry. „Novinky“ jsou bohužel příliš zanedbatelné a jestliže původní hra 7 let po vydání nějaký remaster potřebovala, tento působí silně nedostatečně. V jednu chvíli jsem se odhodlal k „testu“ a nechal si pustit jednu ze dvou her „naslepo“. Dokud jsem se nacházel v budovách, nebyl jsem s to poznat, zda běží původní, nebo remasterovaná edice. Až ve chvíli, kdy jsem vyšel na kampus, případně se někde objevil světelný glitch, jsem si byl jistý tím, kterou verzi mám před sebou. Přestože hra dokáže vypadat přinejmenším dobře, většinou jí zlomí vaz hned následující scéna, která je z nepochopitelných důvodů otřesná, jak kdyby na ní pracoval úplně jiný tým. Konec první kapitoly a přechod do cinematicu je téměř bolestivý. A takto bych mohl jmenovat dál a dál.

Patřím k hráčům, pro které první Life is Strange hodně znamená. Přestože nyní už vidím, jakými problémy původní hra trpí, mrzí mě nezvládnutý konec a směju se klišovitým postavám, zůstává pro mě velice důležitým herním milníkem a silnou vzpomínkou. I proto bych jí přál důstojný remaster. V době vydání, v roce 2015, mě jednoduše zasáhla ve správný čas a správném rozpoložení, abych ji dokázal ocenit. Internetové komunity jsou pak důkazem, že jsem nebyl jediný. A právě největší fanoušci série pak logicky remaster prvního dílu nejvíce vítali. Ti samí fanoušci se teď většinou shodují, že tento remaster nemusel vůbec existovat. A já se k nim tímto přidávám. Vy si raději buď zahrajte původní LiS, nebo zkuste třeba podobně laděné Road 96.