V roce 2004 spatřila světlo světa hra pro skutečné fajnšmekry. Jejím autorem je Trevor Chan, který už v tehdejší době byl známý tím, že se snaží posunout herní průmysl co nejdál, především co se týče grafiky. A tak se nám tu objevila i Johanka z Arku, která byla klasickým RPGčkem s možností si přepnout do strategického režimu, ačkoliv možná zbytečně.
Jednoduchá hra s hrdiny
Jsme v roce 2004, takže nemůžete očekávat žádnou super mega 200hodinovou herní pecku. Johanka z Arku je v základu jednoduchou mlátičkou. Máte 4 hlavní hrdiny, 2 možné generály a možnost vybudovat si k jednotlivým hrdinům armádu, která bude pomáhat v boji. Cíl je jednoduchý: pozabíjet všechny Angličany a zachránit Francii.
Jak jsem již zmínil, k dispozici máte čtyři hlavní hrdiny, kteří se k vám postupem času přidávají. V první misi ovládáte pouze samotnou Johanku z Arku. Misi dohrajete rychle, ale naučíte se aspoň základní ovládání, což je to, co vlastně potřebujete. Zjistit, jak se dostat do inventáře, jak se léčit, jak doplnit šípy nebo šipky, případně vybrat hlavní zbraň. Naučíte se také základní komba i těžké útoky. Jednoduché, stručné a jasné. Proti vám běhají Angličané a vy je jako neohrožený rek (rekyně) kosíte ve velkém, jednoho po druhém.
Ve druhé misi získáte k ovládání Jeana de Metze, který je zase perfektní na lukostřelbu. Ve třetí La Hira, který svým ohromným palcátem může likvidovat nepřátele v obrovských počtech a navíc má obrovskou kupu životů. No a ve čtvrté získáte Vévodu z Alenconu. Ten svou obří halapartnou dokáže perfektně čistit cestu a navíc je přirozený vůdce, takže pokud potřebujete k někomu uklidit naverbované vojáky, tak je to často právě on.
Zbytečný strategický mód
Hra má i strategický mód. Ten se otevírá až v páté misi, což je velice smutné, protože misí je celkem pouze osm. Nicméně v tomto módu můžete ovládat další 2 důležité generály. Jedním z nich je Bastard Orleánský, který sice figuruje i jako ten „hlavní“ hrdina, nicméně ovládat jej můžete pouze pomocí strategického módu, což vlastně v této hře znamená, že nemůžete. Druhým je Artur de Richemont, kterého můžete získat v šesté misi, ale k tomu musíte splnit speciální úkol.
Pak jsou tu menší generálové. Ti můžou vést vaše jednotky, nicméně nemůžou je verbovat, takže u kasáren stejně musíte stát vy a pořádně je přiřazovat, což je nejen ztráta času, ale pokud umíte ovládat svou základní čtyřku, tak i naprostá zbytečnost. Navíc to lépe odpovídá náladě celé hry: ve čtyřech neohrožených hrdinech zničit nepřátelské armády a dobýt hrady.
Není to ale naštěstí tak jednoduché. Stejně jako vy máte například Johanku z Arku, tak Angličané mají své vlastní hrdiny, kteří vám pěkně znepříjemní hru. Ať už to jsou bratři De la Pole, regent Bredford nebo doteď moje herní noční můra Lord Talbot. Na druhou stranu, když se vám je podaří porazit 1v1, tak už jste docela šikovní a můžete být hrdí, protože to nejen trvá, ale zároveň strávíte víc času v obraně, než v útoku.
Grafika a hratelnost
Grafika je i na tehdejší dobu tak trošku průměrná. Není nic extra, ale je vidět všechno, co potřebujete, hlavně rozdíly ve zbrojích i postavách. Stejně jako vaše, i nepřátelské jednotky jsou jasně rozeznatelné a ačkoliv se nedá mluvit o nějaké super pestrosti, k orientaci hráči to naprosto stačí.
Hratelnost je něco jiného. Hra se občas umí nepříjemně bugnout a není neobvyklé, že se hrdina rozhodne vás neposlechnout. Takže to můžete koupit plnou silou jen proto, že Johanka nedělá, co má, a to se vám v momentu, kdy s ní běžíte po nepřátelské hradbě vážně nehodí. Najednou do vás v letí dvacet šípů, jste mrtví a jedete z poslední uložené pozice. Často je naštěstí možné se naučit, co hrdinům dělá problémy a těmto chybám se tak dá vyvarovat.
Problémem hry je hlavně obrovská repetitivnost. Neděláte prakticky nic jiného, než jenom běháte a zabíjíte. Liší se jenom jak, kde a koho, což je obrovská škoda. Na druhou stranu, pro nenáročné hráče je to naprosto ideální a když si pustíte tu nejtěžší obtížnost, tak je to naprosto vyhovující (a oddechová) hra i dnes.
Samozřejmě nároky dnešních hráčů už jsou dnes trochu jinde, ale jako přímočará rubačka Johanka nezklame. Hra je dodnes velice populární a hraná a to je dobře. V době svého vydání byla díky všemu, co jsem vypsa0,l hodnocena jako lehký nadprůměr, dneska spadá do naprostého průměru, ale koho to zajímá, vždyť je jí už krásných 17 let. Takže pokud toužíte po jednoduché nostalgii, stačí jen zapnout a prorubat se Angličany pro slávu Francie.
