Brian K. Vaughan patří k nejznámějším komiksovým scénáristům, a i tuzemští čtenáři měli tu příležitost přičichnout k jeho největším majstrštykům. Pokud jste měli v rukou sérii Y: Poslední z mužů, která ho v roce 2002 zanesla na komiksovou mapu, nebo novější a stále vznikající Ságu, víte, že Vaughan má rád dlouhé, postupně gradující příběhy a zakládá si i na solidním worldbuildingu. Paper Girls jsou kratší než zmíněné série, Vaughan k nim však přistupuje stejně. Což má své plusy i mínusy.
Paper Girls začínají na konci osmdesátých let na americkém předměstí a zrovna po Halloweenu. V ranních hodinách mezi potácející se opožděné masky vyráží dvanáctiletá Erin rozvést svou první várku denního tisku. Netrvá ale dlouho a relativně poklidné „zaškolovací“ ráno se mění v boj o život. Erin a její nové kamarádky kamelotky najednou ohrožují podivní maskovaní mutanti, strážci létající na dinosaurech a do toho všude kolem neustále mizí další a další lidé. A to jsme sotva ve čtvrtině knihy.
Z osmdesátek do dnešních dní a ještě dál
Není žádným tajemstvím, že hlavním hybnou silou příběhu je a bude cestování v čase. Vaughan se snaží toto žánrové klišé co nejvíce zpestřit a pracovat s ním podle pevných pravidel a logiky. Čtyři mladé kamelotky se o sebe musí samy postarat, zatímco se nich hroutí svět tak, jak ho znají. Scénárista nenechá čtenáři ani na chvilku vydechnout a hrdinky z minulosti přenáší do naší přítomnosti, nakonec i někam dál a chrlí na nás další a další informace. Ačkoliv bez pochyb zvládá čtenáře správně zaháčkovat a více než 270 stranami ho protáhne vcukuletu, jedná se pořád o úvod. Přestože děvčata jsou na konci knihy trochu chytřejší, a i čtenář začíná věřit, že události se nedějí náhodně, ví toho pořád proklatě málo.
Scénárista věnuje hlavně postavám a vysvětluje pozadí, zatímco příběhová linka běží jaksi mimochodem. V porovnání s jeho předchozími chytře nakouskovanými ságami se první svazek Paper Girls nedaří dobře uzavřít. Sešitové vydání zdá se příběhu slušelo mnohem více a utnutí knihy po desátém sešitu působí uměle. Jednoduše si musíte koupit i další díly, abyste z příběhu něco měli. V prvním se nic moc neuzavře, ani nekončí v nervydrásajícím cliffhangeru. Prostě jen bylo příhodné rozdělit 30sešitový příběh do tří svazků po deseti. Připadám si tak, jako bych měl hodnotit mangu na základě jednoho svazku, nebo seriál na základě první sezóny. Ano, také to jde, ale autor má ještě pořád dost času všechno pohnojit a znevážit tak, že i slibně rozjetý příběh vezme za své (zdravím Hru o trůny).
Jistá kresba a nejistý konec
Kreslíř a kolorista fungují v případě Paper Girls jako sehraná dvojka. Během celé knihy postupně svítá, barevnost nezatížená pološerem tedy sice prokoukne až na posledních stránkách, zároveň to však komiksu dodává na atmosféře. V rámci stylu kresby se jedná o funkční americký standard. Nečekejte tedy žádné výbuchy umělecké kreativity jako surrealistické výjevy, nebo barvičky evokující LSD. Tohle je spíše výborná řemeslná práce, která k narativu sedí jak prdel na hrnec. Akční panely sice občas působí trochu strnule, většinou jim však dobře pomáhají zvuková SFXka, nebo pohybové linie. Mimochodem – český lettering sice není tolik výrazný, ale je absolutně precizní, takže vás při čtení ani nenapadne, že tu někdo musel něco překreslovat. Pár panelů sice zaujme, většinou však kresba spíše neruší a „pouze“ nese děj, což však rozhodně není výtka!
Jak už jsem zmínil, dostáváte do ruky pěkný špalek a dva takové nás ještě k dokončení příběhu čekají. Pokud se k vám dostala Smečka z Bagdádu, The Private Eye nebo často probíraný „imigrantský“ komiks Barrier, víte, že Vauhgan k těmto kratším komiksům přistupuje stejně jako ke svým mnohasetstránkovým opusům. Dlouhou dobu vykresluje co nejuvěřitelnější postavy a hraje si s expozicí, jelikož ale nemá luxus svých dlouhých ság a možnost budovat velké příběhové oblouky, komiks z ničeho nic skončí a trochu vyšumí do ztracena. A protože se rád tváří, že v jeho příbězích jde hlavně „o něco víc“, tedy o sdělení, myšlenku, nemá problém své narativy utnout téměř v tom nejlepším. Protože myšlenka už byla předána. U meditativnější Smečky to vadí méně, u příběhově silnějších The Private Eye nebo We Stand On Guard už více.
Je otázka, na kolik to bude vadit u Paper Girls. První díl totiž nevypadá, že by chtěl varovat, nebo kárat, ale spíš se tváří jako klasické teenagerské dobrodružství podobné Stranger Things (přesně jak káže anotace na obálce). A dvě knihy na uzavření takhle rozehrané podívané se mi zdají zatraceně málo. Snad ale co nejdříve dostaneme alespoň ty, ať vidíme, co Vaughan vykouzlil. Paper Girls jsou totiž sice velmi našlápnuté, barevné a chytlavé, v této prozatímní neúplné podobě toho však teď moc říct nemohou. A špatné finále je může bez mrknutí pohřbít. Uklidňující pro nás ale mohou být nejenom ocenění, ale i autorovy zkušenosti. Zůstává tak jen otázkou, proč Crew (které děkujeme za recenzní výtisk) radši nesáhla po souborném vydání.
Scénář - 80%
Kresba - 80%
Lettering - 100%
Koloring - 80%
85%
Paper Grils je řemeslně dobře rozjetý příběh s padnoucí výtvarnou stránkou. Vaughan moc dobře ví, jak čtenáře zaháčkovat a donutit ho otáčet stránku za stránkou. Zápletka o cestování v čase však pouze klade otázky, odpovědi jsou v první díle zřídka a čtenáři tak nezbývá, než si koupit další díl. Jako rozjezd série dost dobré, jako samostatná kniha ne příliš funkční. Snad se scénáristovi podaří během dvou dalších knih vše zdařile zakončit.
