Předně je potřeba říct, že jsme se na hru těšili. Já obzvlášť. Jednak proto, že Ghost je moje přezdívka a všechno co má Ghost v názvu mě láká, druhak protože láska k japonsku a všemu japonskému je silná. Hra přišla v pátek a do neděle jsem stihnul Akt I. Článek nebude dlouhý a je protknutý menšími hrátkami ve photo modu, tak snad se budou líbit.
Nebudem si dneska povídat o tom co to je za hru. Spíš si řeknem jak se to hraje po těch dvaceti hodinách. Musím říct, že je těžké uvěřit, že hru nedělalo japonské studio. Všechno je přesné a krásné. Soubojové techniky jsou přesné jak švýcarské hodinky a každý úskok nebo blok je satisfakce sama o sobě. Čtyři postoje postačí k dostatečné variabilitě útoků a i když je škoda, že jsou určité postoje určeny “pouze” proti určitým nepřátelům nepůsobí to nepatřičně. Navíc když po souboji provedete čiburi a očistíte tak meč od krve cítíte se jak ve svém oblíbeném filmu.
Jestli je jedna věc která není moc dobře zvládnutá, tak je to kamera v některých soubojích. Osobně mi to až tolik nevadí a říkám si, že je to simulace toho jak málo bych viděl v husté trávě nebo lese kolem sebe. Ale chápu, že někoho to může pěkně nasrat, když se snaží odehrát důležitý souboj a kamera mu zajede za strom.
“Souboje se můžou opakovat, ale vždycky stojí za to.”
A co příběh? Příběh je fajn, ale osobně se mi víc líbí přístup ke hře jako takové. Vývojáři nelenili a vzali si příklad ze Zaklínače, kde každý quest i sidequest má nějaký malinký příběh. Pravda nejsou tu tak barvité jako v Zaklínači, ale ani tak nudné aby vás nemohly zajímat. Všechno se odvíjí od toho, jak moc máte rádi Japonsko, kulturu a celkově pohled na život z pohledu buši. Totiž válečníka a zároveň z pohledu samuraje. Pokud jsou filmy od Akiry Kurosavy váš šálek kafe nebo čaje, tak tady budete jako doma.
Do aktu dva jsem se vrhnul po hlavě a doufám, že bude stejně dobrý jako ten první. Sice se dá konec, tak trochu předvídat, ale nevadí mi to. Mezitím vydržte a očekávejte našlapanou recenzi z kompletního průchodu hrou.
