NovinkyRozhovoryTéma dne

O tajném klubu spisovatelů, chlapíkovi s velkým mečem a tajné lásce s Michaelou Merglovou

Jméno Michaela Merglová není mezi fanoušky žánru magie a meče žádnou neznámou. Naopak. Její knihy jsou vyhledávané, žádané a hlavně originální. Není to tak dávno, co se v regálech knihkupectví objevila její horká novinka Píseň Severu, kterou jsme měli tu možnost se prolouskat. A protože máme půlku redakce mužského pohlaví, bylo nad slunce jasné, že rozhovor s touhle mladou spisovatelkou přijde brzy. Nejen, že jsou naši kluci zvědaví, jsou to také věrní fanoušci.

Jak jste se dostala od studia neliterárního oboru k psaní knih?

Je samozřejmě pravda, že všichni spisovatelé mají tajný klub, do něhož jste přijati až tehdy, když vystudujete Vysokou školu knihotvorby, mně se ale podařilo uspat jejich hlídače přednáškou o Modiglianiho teorii neokeynesovství, takže jsem proklouzla a vydala svou prvotinu. A pak už bylo všem trapné přiznat, že mají mezi sebou ekonomku, tak mě tam tedy nechali cucat v koutě limonádu s protřelou socioložkou Sněgoňovou, o níž se traduje, že se do klubu dostala tak, že zabila chlapa.

Máte nějaké oblíbené místo na psaní a tvorbu, jako například kavárnu, balkón apod.? Co dělá toto místo speciální?

Ráda pracuju v čajovně. Člověk tam nemá rozptýlení v podobě knih, které bych mohla přečíst, prachu, co je třeba utřít, nebo postele, kde se dá spát. A to speciální je na ní to, že tam není wifi.

Vaše knihy mají podobnou tématiku, proč jste si zvolila svět magie a meče a ne např. urban fantasy?

Ráda z reality utíkám, takže mě děsí myšlenka, že bych o ní měla psát ve svém volném čase. A kde lépe se může člověk schovat před fakturami, e-maily a senzačními novinovými titulky než v lese s chlapem, co nosí velký meč?

Když už jsme u různých druhů fantasy, tak se rovnou zeptáme na Váš názor na tuzemskou fantasy tvorbu. Je podle Vás patrný rozdíl mezi naší a cizojazyčnou paletou fantasy knih? Má ta naše nějakou speciální charakteristiku?

Rozhodně v tuzemských knihách najdete častěji českou kotlinu a slovanská jména. A když odsunu humor stranou, tak naši autoři více píší o věcech, s nimiž se můžeme lépe kulturně ztotožnit, protože je u nás jiná výchova, zvyklosti nebo přístup k určitým tématům než v Americe nebo Číně. Zároveň, jakkoli nechci snižovat práci překladatelů, u českých knih najdete mnohdy lepší vyjadřování než u těch zahraničních – styl a rytmika textu se špatně překládají, takže když najdete českého autora, který má určitý manýrismus nebo vypilovaný způsob vyjadřování, je to čirá radost. Špatný překlad může dobrou knihu naopak zase spolehlivě zabít.

A obecně je v Česku takový trend, že lidé shazují a podceňují všechno naše. Jsme malý, historicky často irelevantní stát uprostřed Evropy, takže nemáme tendence k nějaké přehnané národní hrdosti. Ve vztahu k literatuře se nezřídkakdy setkávám s názorem, že zahraniční tvorba je nejlepší a česká nestojí za nic. Což je samozřejmě zcela legitimní názor, pokud ho neprezentujete jako fakt, anebo si ho jste schopni vyargumentovat konkrétními příklady – jsou subžánry, v nichž mezi tuzemskými autory nemáme široké zastoupení, nebo máme jednu dvě skvělé knihy, zatímco v překladu jich je třeba dvacet. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy tenhle názor rozstřelíte otázkou: „Co jsi z české tvorby četl?“ a zjistíte, že dotyčný zná v lepším případě Součka nebo Čapka, v horším je to jen fluidum jeho pocitů a dohadů. Vždycky mě to pak zamrzí, protože je tu ve fantastice řada výborných autorů a knih – Kristýna Sněgoňová, Pavel Bareš, Roman Bureš, Miroslav Žamboch… Člověk by si myslel, že stigma českého příjmení jsme nechali v minulém století.

Rovnou u té naší zemičky zůstaneme a navážeme otázkou, zda máte nějakého oblíbeného českého autora, případně někoho, kým byste se inspirovala?

Moje dlouhodobá láska je Kristýna Sněgoňová, která píše skvělé neotřelé příběhy a umí vytvořit postavy, které jsou plastické a dokonalé ve svých nedokonalostech. Když jsem s psaním začínala, byli to právě čeští autoři, ke kterým jsem mezi Tolkienem a Pratchettem vzhlížela a chtěla být tak trochu jako oni – Míla Linc, Martin D. Antonín (dnes Martina D. Antonínová), Lucie Lukačovičová a samozřejmě Miroslav Žamboch, později i Jiří Kulhánek. Jejich tvorba mě hodně formovala a celkově mě dodnes inspiruje.

Poslední dotaz z oblasti mezinárodních vztahů: máte v plánu nechat nějakou ze svých knih uvést na zahraniční trh, tedy nechat přeložit? A přijde Vám, že je česká fantasy literatura překládána málo a měla by podle Vás šanci prorazit na zahraničním trhu?

Bylo by to moc hezké a určitě bych se dmula pýchou, ale v okamžiku, kdy je z tuzemské fantastické tvorby překládáno tolik autorů, že je spočítáte na prstech jedné ruky, je něco takového větší fikce než moje knihy…

Zpět k Vaší tvorbě, v jednom z rozhovorů jste zmínila, že plánujete návrat do světa Prokleté věže. Co je na tom pravdy a kdy se na další knihu můžeme těšit?

No, tohle je přesně ten důvod, proč už radši nevypouštím informace o tom, co chystám, protože člověk míní a život mění. Návrat byl v plánu. V plánu pořád je, ale ne úplně na pořadu dne – příběh, který jsem tvořila, nakonec nefungoval tak, jak jsem zamýšlela, takže je teď u ledu a čeká, až na něj zase bude nálada.

Píseň severu, kniha navazující na Píseň oceli a popisující příběh barda Minangara a ostříleného válečníka Cuchenana, nás přivádí k dalšímu dotazu. Jména hlavních hrdinů nás nutí se zeptat, jak k nim přicházíte? Jedná se o čistě smyšlená jména, necháváte se někde inspirovat, nebo se třeba jedná o přesmyčky jmen Vašich blízkých?

Och, kradu je z irských mýtů. A aby to nebylo moc nápadné, přehazuju tam občas nějaká písmenka.

Inspirujete se při dávání vlastností a osobnostních rysů do vínku Vašich hlavních postav ve svém okolí? Například zda je Cuchenan odrazem nějaké osoby, kterou znáte v reálném životě – od rodinného příslušníka po pošťáka.

Znát někoho jako Cuchenan by bylo skvělé, hned bych ho sbalila. Ale bohužel – snažím se při psaní vyhýbat realitě, co to jde, což obnáší i lavírování kolem skutečných lidí. Davida Gemmella kvůli tomu vyrazili z práce a byť je to pro mě velmi inspirativní spisovatel, zrovna v tomhle se mu přibližovat nechci.

Když už jsme u těch rysů, tak se musíme zeptat na Minangara. Bard sukničkář, jak jste k takové vlastnosti došla a nedělá Vám problém přidávat svým protagonistům takto negativní vlastnosti? Případně jak se vám píšou ony mužské charaktery?

Já na jeho sukničkářství nic tak zlého nevidím – nikomu nelže, neslibuje lásku na víc než jeden večer a obě strany vždycky vědí, do čeho jdou a souhlasí s tím. Není to o nic horší než rande přes tinder. Negativní je vlastně jen úhel pohledu, a základem je tak najít pozici, z níž uvidíte věci optikou ostatních. Když pochopíte, co člověka motivuje, porozumíte jeho chování – i když z místa, z něhož ho sledujete, může působit pokřiveně, zle nebo amorálně.

A mužské charaktery se mi píšou zatím dobře. I když to zní zvláštně, je to pro mě přirozené, protože jsem celý život četla knihy o mužích z pohledu mužů a vždycky mě to bavilo.

Obě knihy mají krásně ilustrované obálky. Chtěli bychom vědět, zda spolupráce s ilustrátorkou Žanetou Kortusovou a autorem obálky Lukášem Tůmou je trvalejšího charakteru a jak k ní vlastně došlo? Necháváte oběma volnou ruku, či podobu obálky a ilustrací tvoříte společně?

S Žanetou je skvělé domluva a nemohu si spolupráci s ní vynachválit. Měla jsem určitou představu toho, co by se mi na obálkách Písní líbilo, nakladatelství s ní souhlasilo a Žaneta ji dokázala krásně přetavit do vizuálu. Lukáš pak doladil vše skvělým fontem. Oba jsou to lidé, s nimiž Epocha dlouhodobě spolupracuje, takže je do procesu zapojilo organicky nakladatelství.

Poslední dotaz je lehce na tělo. Co děláte ve svém volném čase krom psaní? Máte nějaké koníčky, sporty nebo třeba oblíbený dezert, který Vám pomáhá vyčistit hlavu v případě absence múzy?

Chodím běhat. Je to něco, co nenávidím a miluju zároveň – když si potřebuju vyčistit hlavu, chodím si vyplivnout plíce. A občas nějakou tu Múzu pak dohoním.

Míšo, díky! Těšíme se na další příběhy a třeba vás někdy potkáme v čajovně.

Přiznejte se, kdo z vás už Píseň Severu četl?

Patrik "Superlachtan" Klicman

Superlachtan plující si světem obdivující všechno co se aspoň trošku vymyká realitě všedního života. A taky fanda všeho co se dá uvařit, sníst nebo aspoň odehrát a přečíst.

Podobné články

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Back to top button