Studené světlo hvězd vás nenechá chladnými

Nejnovější sbírka povídek od českého spisovatele Pavla Fritze nese název Studené světlo hvězd. Autor bestselleru Přístav u řeky Styx nám servíruje syrovou nálož sci-fi příběhů z dalekého vesmíru, kde překvapení číhá na každé stránce. Jestli máte rádi napětí, akci, vtip, pořádné drama a potrpíte si na příběhy z různých koutů vesmíru, tak tahle kniha je přesně pro vás.

Autor se s tím nepáře

Pavel Fritz projevil zájem o fantasy a sci-fi literaturu už v dětství, ale se psaním vlastních povídek začal až mnohem později, ve středních letech. A díky bohu za to. První knihou z jeho stáje byla Letka 307, která vyšla v roce 2012. O tři roky později ji následoval román Přístav u řeky Styx, který autorovo jméno pevně zanesl na mapu české sci-fi. Dílo si vysloužilo nominaci na cenu akademie SFFH v kategorii nejlepší původní česká nebo slovenská kniha. Vedle zmíněných titulů vydal i řadu samostatných povídek, které můžete nalézt v časopise XB-1. Do budoucna plánuje velký projekt samostatné knihy o trojici kouzelnických učedníků, takže se určitě máme na co těšit.

Studené světlo hvězd doslova zamrazí

Kniha obsahuje celkem deset různých povídek, které spolu dějem nijak nesouvisí. Každá povídka má své hrdiny a svoji vlastní zápletku, autor nás v každé kapitole uvrhne přímo do centra dění a teprve postupem času přicházíme na kloub tomu, co dané situaci předcházelo nebo proč se to vlastně děje. Většina povídek vypráví o skupině drsných vesmírných mariňáků, kteří stanou tváří v tvář nepříteli, který tu ještě nikdy nebyl. A věřte nebo ne, ani v jedné povídce bych nechtěl být na jejich místě. Na konci každé kapitoly se navíc dozvíme nějaké velké překvapení. Celou dobu tak prakticky nevíte, na čem jste, a potom stačí jediná věta z poslední stránky a vy víte, že všechno je jinak a povídka začne dávat úplně nový smysl.

Drsné prostředí a boje o život

V povídce Pláž se autor snažil popsat život vesmírného cestovatele, který ztroskotal na nehostinné planetě. Tady ho chce sežrat všechno od rostlin až po samotné moře. Celou dobu se trosečník snaží o jediné. A to přežít. Každodenní rutinou pro něho je pouze cesta po pláži. Ale i ta má svůj smysl a na konci se dozvíme, že vlastně všechno je úplně jinak, než se na první pohled zdálo.

To v povídce Čau zítra pro změnu zůstaneme na planetě Zemi. Tu před lety obsadil šmejd z vesmíru a lidstvu nezbývá, než bojovat o to, co je jim drahé. Příběh vypráví o jednom mariňákovi a jeho jednotce, které vyšlou na několik nebezpečných misí. Ale když mariňák objeví celou pravdu téhle války, vůbec se mu to nelíbí.

Všechny ostatní povídky se nesou v podobném duchu, nabízí na konci zvrat a většinou se to v nich jen hemží popisy smrti, války, zoufalství a občas i sexu.

Kniha se čte parádně

Nemá smysl vám vypisovat všechny povídky a o co v nich jde. Důležité je, že kniha je napsaná skvěle, i když byly chvíle, kdy jsem si některou pasáž musel přečíst znovu, nebo listovat o stránku zpět, abych přesně pochopil, která bije, ale to přisuzuji rychlosti čtení, jakou jsem knihu hltal. Nejvíce jsem se právě bavil u povídky Čau zítra, ve které jsem našel paralely s filmovým megahitem Na hraně zítřka a kterým se autor zřejmě nechal hodně inspirovat. Četlo se to jedním dechem a já mám teď i mnohem větší chuť se na film podívat znovu. Tady autorovi musím zatleskat.

Druhá povídka, u které jsem měl pocit, že autor čerpal z filmu, je To, co milovalo Arthura Brookse. Podle mého názoru inspirace pochází z filmu Koule, který patří mezi mé nejoblíbenější. Povídka začíná dost klidně a prvních pár stránek je i docela úsměvných, ale postupem času úsměv zamrzne a člověk to začne hltat a říkat si: „No ty kráso.“ Rád bych vám řekl, proč si myslím, že autor čerpal zrovna z tohoto filmu, ale to bych vás připravil o překvapení.

Pro a proti

Kniha si zaslouží uznání. Manželka do mě musela chvílema i trochu strčit, abych ji začal vnímat. Oči přišpendlené do stránek a málem jsem zmeškal i zápas reprezentace proti Skotsku. Kniha je napsaná stylem, který každý čtenář této literatury očekává – je to čtivé a srozumitelně napsané. Uhlazenější části jsou občas proložené mluvou mariňáků, kteří nejdou pro ostřejší slovo daleko. Přestože zápletky jsou jednoduché a každý je pochopí, občas je záhodno po přečtení povídky knihu odložit a právě přečtené správně vstřebat. U některých povídek mě závěr doslova odrovnal. Pavel Fritz si skutečně umí pohrát s vaší představivostí, to vám teda řeknu.

Přes to přese všechno kniha občas trpí drobnými problémy. Stává se například, že autor použije vymyšlené slovo pro nějaký předmět nebo bytost, která se v knize vyskytuje. A bohužel se moc neobtěžuje s popisem toho, jak daná věc vypadá, nebo o co že to jde. Člověk si potom musí domýšlet, kam přesně autor mířil, což sice otvírá prostor představivosti, ale občas to působí lehce samoúčelně a zmatečně. Druhá výtka by mohla být k tempu. Přestože povídky jsou záměrně vystavěné na zběsilém vyprávění, občas jako by autor spěchal až moc. Skoky ve vyprávění jsou někdy až příliš nekonzistentní. Máme tu třeba povídku o šesti postavách, kde je popsána smrt pouze dvou z nich. A najednou čteme, že hlavní hrdina už je sám. Nakonec se vše vysvětlí na konci povídky, ale během čtení to může trochu mást.

Studené světlo hvězd rozhodně doporučuji

Za mě mohu říct, že kdo si knihu přečte, nebude litovat. Samozřejmě pokud máte rádi vesmírné násilí. Kniha je plná surové agrese a čtenář si nemůže být nikdy jistý, zda na něj na další stránce nevyletí zrůda a nezhatí mu všechny představy, které si během čtení udělal. Já si knihu rozhodně přečtu znovu, protože je to skvělé čtení a některé povídky svádí k přezkoumání. Kniha ale rozhodně nesmí chybět v žádné knihovně fanouška tohoto žánru.

Ohromné díky patří nakladatelství Epocha, která knihu poskytla k recenzi a doufám, že se mi poštěstí a brzy dostanu k dispozici něco podobného. A veliké poděkování také posílám autorovi. Díky Pavle.