Už po pár minutách hraní Antro víte, že tohle není další bezduchá plošinovka. Barcelona pod povrchem, temné chodby, tvrdý beat v uších – a pak běžíte. Ne náhodou, ale do rytmu. Takhle funguje první krok na cestě, která kombinuje parkour, puzzle, revoluční náladu i hudbu jako klíčovou mechaniku. Hra studia Gatera zkoumá, co znamená odpor, když vám svět říká buď ticho, nebo smrt.
Pod povrchem města, ale nad povrchem zvuku
Svět Antro je vizuálně chladný, ale emocionálně hřejivý. Město ukryté v troskách staré Barcelony je rozdělené vertikálně – dole otroci pracují, nahoře žijí elity. Mezi nimi jde hlavní postava Nittch – mlčenlivý kurýr, který přijme tajemný balíček a vezme ho proti režimu. Není to rebel s velkým slovníkem – ale jeho kroky, skoky a útěky mluví samy za sebe.
To, co odlišuje Antro od ostatních titulů, je způsob, jakým hudba diktuje tempo. Není to jen kulisa, ale motor hratelnosti. Hip hop, drill, R&B, elektronika – každý beat provází skok, náběh po zdi, nebo bílé světelné impulsy, které vás pošlou vpřed. Hra tak připomíná interaktivní hudební video, kde uvádíte scénu do pohybu… a zároveň ji necháváte být zvukem.
Platforming, parkour i nějaké puzzle
Antro si bere to nejlepší z vícero žánrů – klasický platforming splývá s parkourem, občas se najde jednoduchý puzzle, jindy musíte sprintovat před kamerami nebo drony. Je to svižné, energie stoupá, když chybujete, slyšíte ironickou hlášku. A i když někdy přechod mezi rytmickou fází a průzkumem není úplně bezchybný, dobře funguje pocit „neustálého pohybu“.
Styl, který má charisma
Art direction v Antro je čistý hardcore dystopie, s ostrými kontrasty stínů a neónů, s grafity, s technikou i s potem. Připomíná Limbo potápějící se do 1984, ale přidává své – zvláštní vizuál, syrový a přitažlivý zároveň. Občas vám prostředí přijde jednotvárné, ale díky barevným akcentům a hudbě si nezadá s velkými filmy.
Je tu politické poselství – kultura, umění, hudba zakázány. Nittch balicí se ke kurýrce stává ikonou odporu. Každý skok a beat dávají smysl, když přestanete hrát o body a začnete hrát o výraz. Když se hudba stává vaším megafonem proti tichu režimu, začne to rezonovat.
Nemluví tu postavy moc, ale atmosféra vypráví. Vnímáte odpor i únavu lidí dole v dolních vrstvách. A každá stopa ve hře je zároveň slovem v jejich jazyce.
Krásně krátké, ale intenzivní
Antro nestojí na životních hodinách – jeho hlavní režim zaběhnete za 90–120 minut. Někomu to připadá krátké – chtělo by to víc světových variací, trochu hlubší příběh –, ale přesně v tom je síla: jede se rychle, úderně a bez okolků. Publikum se do toho ponoří a vrátí se s chutí třeba kvůli hudbě nebo dalšímu běhu.
Antro vybízí nosit sluchátka – tlumeně dobrý soundtrack je opravdu srdcem zážitku. S originálními španělskými tracky vás donutí vibrovat i během vykreslování cesty. Ale pokud hudbu nemusíte, přijdete o hodně. A stejně tak, pokud se zlobíte na přesnost parkouru – sem tam uslyšíte “tohle mělo být načasované” a jo, občas to zlobí.
Je tu ale i snad lepší?
Jasně, kontrola někdy moc nereaguje. Některé pasáže vydrží méně jasné, než by měly být. A za deset eur by mohlo být hudebních slov víc. Není to traktát o vládě a svobodě – spíš emotivní beatovatka se zbytkem motivace.
Stylový sprint, co zanechá stopu
Antro není revoluční komplex, ale jemný experiment. Běh, hudba, rebellie. Můžete docela snadno proběhnout a říct si: pěkné, ale nekoupil bych celý soundtrack. Nebo ten soundtrack zbožňovat víc než samotnou hru. Ale právě tuhle dvojsečnost hra přijímá a využívá – nechá vás myslet, a pak vás hodí zpátky do temného podzemí.
