A Plague Tale: Requiem – příběh plný stereotypů, ale pořád dobrá zábava

Francouzští vývojáři z Asobo Studio dokázali v roce 2019 zaujmout svou nenápadnou a na první pohled nijak speciální hříčkou A Plague Tale: Innocence, která ovšem dokázala překvapit a stala se černým koněm téhož roku. Já osobně jsem si hru zahrál letos na jaře a byť jsem z ní nebyl tak odvařený, jako valná většina hráčů. Po zhlédnutí traileru na pokračování s podtitulem Requiem jsem byl docela nahypovaný. Věřil jsem, že vývojáři zapracují na chybách učiněných v Innocence, a to hlavně díky většímu budgetu i technickým možnostem. ´Prvky, které se naopak v Innocence povedly, ještě víc okoření a přihustí. Podařilo se jim to? Ehm…

Krása, která chytne za srdce

A Plague Tale: Requiem se odehrává zhruba půl roku po skončení prvního dílu. Musím se přiznat, že úvod hry mě doopravdy zaháčkoval. Cítil jsem a užíval si nádheru samotné hry i náladu, která mi byla předložena skrze hru na schovávanou, kterou právě hlavní hrdinka Amicia hrála se svým mladším bratrem Hugem a kamarádem Lucasem. Už zde vývojáři úžasně prezentovali jak využili svého umění zpracování vizuálu. Flóra, architektura, barvy i samotné modely a obličeje postav jsou precizně a mistrovsky zvládnuté. Doslova první věc, která mě trkla do obličeje, byla mimika postav, která se díky bohu od prvního dílu posunula a zlepšila, čímž působila konečně daleko přirozeněji. 

Všechnu tu krásu a pohádkovost krátce vystřídal skoro až horor. Tehdy vývojáři opět dokázali, že všechnu tu nádheru dokážou umně zkombinovat s krví, špínou a temnotou, bez které by A Plague Tale: Requiem bylo jen poloviční. To ovšem neplatí jen pro úvod, ale pro celou hru. Ta mi trvala dohrát necelých patnáct hodiny a po celou dobu jsem nenarazil na jedinou lokaci nebo její část, která by byla jakkoliv odfláknutá. Jasně, nejsem úplný detailista, takže neanalyzuju každý druhý kout, tudíž je možné, že jsem mohl něco přehlédnout. Ze všeobecného hlediska mohu potvrdit, že A Plague Tale: Requiem je jedna z nejkrásnějších a zároveň nejodpornějších her, ale v tom dobrém slova smyslu. Ve titulu se totiž potýkáme s krví, krysami a morem, proto nemůže být všechno sluníčkové. Balanc mezi těmito odlišnými světy je však proveden skvěle. Kolikrát vám až bude líto jak radostně jste prosvištěli barevnou zem plnou života jen proto, abyste se následně ztratili někde v jeskyni. A poté co z ní vylezete, zjistili, že tatáž krajina je totálně zamořená krysami spolu s mrtvolami.

Bohužel, nádherný vizuál si bere svou daň. 

Vizualní orgie s daňovým přiznáním

Pokud se u her zajímáte více o technické zázemí, jistě vás neminula zpráva, že na konzolích PlayStation 5 a XBOX Series je A Plague Tale: Requiem locknutý na 30 FPS ve 4K rozlišení, a to bez možnosti volby jiných grafických režimů. Já jsem ovšem hru odehrál na PC, konkrétně s procesorem AMD RYZEN 5 5600X, RAM 48GB, 3200 MHz a RTX 3060 Ti ve FULL HD rozlišení s vysokými detaily a DLSS v režimu výkonu. I tak mi hra kolikrát dávala hodně zabrat. Dalo by se říct, že takových 65 % titulu jsem dokázal udržet plynulých 60+ FPS. Bohužel se našly části, kdy hra hodně framedropovala a kolikrát se při změně scén i na půl sekundy zasekla nebo se zkrátka držela menšího frame ratu než 60 FPS. Těžko říct, čím to je, ale možná za to může čistě můj hardware, protože abych splňoval doporučené požadavky uvedené samotnými vývojáři, musel bych vlastnit grafickou kartu RTX 3070.

Čím jsem si ovšem jistý, že pády hry můj HW určitě nezavinil. Abych byl fér, hra A Plague Tale: Requiem mi spadla jednou na samotném závěru, což je docela chvalitebné. Stejně jsem po všech těchto problémech cítil nepříjemnou pachuť a nezbývá mi nic jiného, než vás alespoň varovat. Pokud hodláte A Plague Tale: Requiem hrát na PC, buďte kapánek obezřetní. Nejedná se o nic hrozného nebo nepřekousnutelného, ale trn v oku vám to dozajista zanechá. Tím mi byl také gameplay. Tady budu asi hodně kontroverzní, ale proč nebýt upřímný.

Dokud nepřijde smrtící animace

Nechápejte mě špatně, A Plague Tale: Requiem se hraje dobře. Vlastně docela příjemně. Vzhledem k tomu, že hrajete ještě za děti, pochopitelně se nemůžete rovnat zkušeným vojákům a rytířům, kterým se postavíte v souboji jako rovný s rovným. Tudíž musíte spoléhat na stealth postup a na vynalézavost samotné Amicie, co se alchymie a vašich pomůcek týká. Způsoby, jakými si můžete proti nepřátelům poradit, je ve hře opět dost. Kromě věrného praku, který vám bude k dispozici od začátku hry, se budete moct na konci první třetiny spoléhat také na kuši, nebo na Hugovu nově objevenou schopnost ovládání hejna krys a vidění nepřátel skrze zdi. Některé protivníky snadno porazíte za pomoci praku, ale jiní nepřátelé nosí helmu, takže na každý typ musíte trochu jinak. Můžete do toho jít trochu agresivněji, tedy pokud si věříte a nelíbí se vám představa nonstop krčení se ve stínech, ale bude to docela bolet.

Může mi někdo proboha vysvětlit, kterého blbce napadlo do hry implementovat naprosto líný a frustrující systém poražení hlavní hrdinky ve formě nepřeskočitelné animace? Nepřítel se k vám přiblíží doslova až před ksicht, ani se nerozmáchne a je po vás? Kterého tupce napadlo, že vám způsobí damage oštěp nebo šíp, který proletěl klidně i pět metrů mimo? Jak může někoho taková nesmyslná mechanika napadnout? Amicii ani nenapadne utéct nebo uskočit, když se po ní někdo ohání mečem nebo na ní letí nějaký projektil. Ona raději stojí na místě a čeká na smrt, než aby se poddala jednomu z nejzákladnějších reflexů, zejména když jde o život nejen její, ale také malé bratra. 

Proč je takový problém dát nepřátelům jejich vlastní animaci útoků, která vás nebude nikterak omezovat v ovládání? Proč nedat prostor vlastní šikovnosti a reflexům se zachránit? Když to dokáže Tomb Raider, Uncharted, Last of Us, a dokonce i ten zatracený Resident Evil 2 Remake, který ani nemá tlačítko na úskok. Když jste rychlí a pozorní, těm zombie pařátům se vyhnout dokážete, tak proč to nedokáže A Plague Tale: Requiem? Pardon, ale Amicia je asi mentálně zaostalá, jinak si to nedovedu vysvětlit. Pardon, potřeboval jsem odfiltrovat své rozhořčení. Jedeme dál.

Hraj po svém

Po každém úspěšném zdolání větší bojové pasáže vás čekají kovové dveře, za kterými budete vždy v bezpečí. Tedy za předpokladu, že se za nimi nenachází další stealth pasáž. Musím uznat, že mi to úsměvně připomnělo staré dobré Left 4 Dead, nebo novější Back 4 Blood, kde každý level ukončil safe house s kovovými dveřmi. Být lepší v soubojích vám pomůže šikovný craftovací systém, díky kterému si budete moct utvářet různé typy munice a ty vám pomohou přes různé překážky nebo proti různým typům nepřátel. Zároveň si budete moct vylepšovat také svůj prak, kuši, kapsy a nářadí. 

Levelovací systém zde nemusí nutně sednout každému, ovšem pro mě osobně to bylo příjemné osvěžení. Dovednosti jako plížení nebo agresivita se nevylepšují vámi rozdělenými dovednostními body, ale samotným stylem hraní. Pokud hrajete agresivně, budete se zlepšovat v boji. To samé platí pokud budete hrát stealth nebo se pokusíte více spoléhat na svou kutilskou stránku. Záleží jen na vás, čemu dáte přednost.

Pomalejší rozjezd, ale solidní atmosféra

Součástí A Plague Tale: Requiem je také průzkum prostředí a hádanky. Je dost možné, že se na některých lokacích zaseknete trochu déle, ale jinak se nejedná o nic, co by vám extrémně zavařilo mozek. I tak ho jen lehce osvěžíte po všem tom neustálém bojování. Musím uznat, že hádanky jsou provedené s citem. Průzkum byl zpočátku hodně lineární, ale od druhé půlky hry se vám prostředí masivně otevře a budete tak mít dvojnásobnou příležitost se ztratit. Mně osobně tato změna moc nesedla. Přišla mi krapet na sílu natlačená, ale to je čistě můj pocit. Příběhově tato změna zkrátka dává smysl. Když už jsem příběh nakousl, rovnou se na něj vrhneme, protože to je hlavní lákadlo celé hry.

Jak padlo v úvodu, příběh se odehrává šest měsíců po událostech v Plague Tale: Innocence. Amicia se svojí rodinou celou tu dobu přežívala v míru a klidu, dokud se všechno jednou blbou náhodou zase nepokazí. Huga opět začne sužovat jeho prokletí a my se na to v roli Amicii snažíme najít lék. Zhruba první dvě hodiny mohou působit krapet zpomaleným tempem a je znát, že vývojáři vsadili příliš na jistotu. Jakmile se vymaníte z prvního města, ta pravá show se teprve rozjede a tempo je dávkované ve správných mírách.

Bohužel, co se týče příběhu samotného, ten mě zklamal. Je vidět, že je to ten klasický poctivý sequel – větší, delší, rozvětvuje mytologii, vztahy mezi postavami, ale ne všechno dělá nutně dobře. Je dost možné, že jsem se zkrátka nebyl schopný na příběh za celý průběh hry naladit. Pravdou zůstává, že mi místy bylo všechno tak nějak lhostejné. Abych zase nebyl za mrzouta, musím uznat, že atmosféra a pointa celého příběhu je za mě opravdu dobrá. Problém je, že už ne moc dobře zvládnutá. Příběh je plný naprosto otřepaných a už hodně klišovitých prvoplánových frází a momentů, což by nemuselo být nutně špatně, ale nenašel jsem jednu jedinou pasáž, kde by to sedlo jako ta pomyslná prdel na hrnec. Totéž platí o hlavních postavách. Nedokázal jsem si k nim najít vztah. U Amicie se to v určité fázi hry už skoro povedlo, jenže pak provedla jedno z nejstupidnějších rozhodnutí, jaké jsem v životě viděl a veškerá má cesta k ní byla ta tam.

Amicio, co to děláš?!

Taktéž mě dokázalo zarazit z čeho všeho je Amicia schopna být udivená, když má za sebou zkušenosti z předchozího dílu, které nejsou úplně běžné. Nebo jak si nebyla schopna uvědomit určité okolnosti i přes to, že právě prošla jistými lokacemi, které na ní doslova řvaly: HEJ! NA TOMHLE MÍSTĚ VÁŽNĚ NĚCO SMRDÍ A MĚLA BYS ODSUD CO NEJRYCHLEJI ZDRHNOUT! Jen připomínám, že se bavíme o postavě, která ještě pár dní dozadu nevěřila ani své vlastní matce prosím pěkně. Jediná kompetentní postava, ke které jsem jakýs takýs vztah měl, byl Arnaud alias Kapitán Francie, jak jsem mu přezdíval. 

Přitom příběhy o sourozencích proti celému světu je jedna z mých nejoblíbenějších zápletek. Vývojáři z Asobo Studio dokázali, abych byl jen napůl zainteresovaný a ještě k tomu otrávený, což fakt není cool. Tato nekonzistentnost hlavní hrdinky a nedostatečná péče o postavy zapříčinily, že jsem příběh vnímal jako zajímavý pokus o rodinné drama zasazené ve 14. století s prvky fantasy, které ale bohužel opět nevyšťavilo svůj potenciál, což finále hry jen a pouze potvrdilo.

Závěr

Celé je to opravdu škoda. Možná hra  A Plague Tale: Requiem  nebyla mířená úplně na mě a je dost možné, že vy si ji užijete mnohem více. Pořád tu máme spoustu věcí, které titul dělá výborně. Předkládá nám jedno z těch nejkrásnějších grafických zpracování, nádherný hudební soundtrack, zábavný a návykový gameplay (až na tu pitomou mechaniku s nepřítelem) i dobré herecké výkony, ale bohužel škobrtá kvůli přílišné klišovitosti a hraní na jistotu spolu s lehce odřeným technickým zpracováním. Možná jsem čekal příliš a tím jsem si uškodil, ale chci podotknout, že to, v čem hra exceluje, převažuje negativa. Tudíž se jedná o dobrou hru a určitě byste ji měli dát šanci, pokud vás tento svět aspoň trochu zajímá.

Hodnocení 7/10

Autor recenze – Šmudla
Upravila Nikka