Doom je věčný

Tohle bude trochu osobnější. Ano, je to teprve můj čtvrtý článek tady na Gamesmagu, ale myslím si, že to zde bude mít svoje místo. A tak slyšte příběh o tom, jak jedna hra může člověku zachránit život. Kdysi dávno, když malinký Maťáááj objevoval svět videoher skrze dávno zapomenutý časopis Kybermyš a teprve se ve virtuálním světě rozkoukával, dostal se mu do rukou namodovaný DOOM (1993) Tehdy jsem snad hrál mód ve stylu Krotitelů Duchů, kde můj největší nepřítel byl všem známý Slimer. Ale jednoho dne se všechno změnilo a já jsem si zkusil hru zapnout sám.

Co jsem to udělal?

Se zděšením jsem koukal na úvodní obrazovku hry DOOM a myslel jsem si, že se něco pokazilo. Zkusil jsem tedy hru spustit. Dostal jsem se přes legendární první úroveň a když jsem viděl, co se na obrazovce děje, honem jsem hru vypnul a doufal, že na to nikdo nepřijde. Pak jsem jednou ze svého pokoje slyšel tu samou věc, jako jsem slyšel tenkrát a nikdo na mě nevolal. Tak jsem nabyl domnění, že je vše v pořádku a ono bylo. Roky šly dál a já jsem tento zážitek dávno vypustil z hlavy. Hrával jsem takové ty hry z trafiky za 50 korun a královsky se u nich bavil. Byl jsem spokojený s tím, co jsem měl. A nějaké velké AAA tituly mě naprosto míjely. Zatímco ostatní uměli perfektně přeskočit každou zeď s perským princem, Já jsem obratně obsluhoval zákazníky ve hře Restaurace Medvěda Míši.

Bod zlomu

Ale čím jsem byl starší, tím nadšení pro tyto nízkorozpočtové hry opadávalo a já jsem toužil po něčem větším a hlavně zábavnějším. Psal se rok 2015 a já jsem poprvé v životě sledoval prezentace z konference E3 a byl jsem nadšený. Ano, většinu řečí prezentujících jsem hned vypustil a čekal jsem jenom na trailery, ale něco se ve mně hnulo. To něco se dostalo ven během prezentace Bethesdy. Začalo se mluvit o nové hře ze série která změnila FPS žánr a kterou milují hráči po celém světě. A něco mi vrtalo hlavou. Logo té hry už jsem někde viděl, ale nemohl jsem přijít na to kde. A najednou se vrátila moje potlačovaná vzpomínka z dětství. Já jsem tu hru nikdy nerozbil. Já jsem si ve svém raném věku vyzkoušel kus herní historie aniž bych o tom věděl.

Tohle si chci zahrát

Co se dělo potom se dá popsat pouze jako obrovské nadšení. Když jsem viděl první ukázku “Dooma”, který vyšel v roce 2016 chtěl jsem ho okamžitě hrát. Chtěl jsem trhat démony na kousky vším co mi hra nabízí. Chtěl jsem zažít eufórii z naprosté destrukce všeho co mi přišlo do cesty. Bohužel můj tehdejší počítač mi to neumožňoval.

Módy, módy, módy

Přišel jsem však na to, že všemi opěvovaný první díl se dá módovat dle libosti a že existují tisíce módů a map pro původní DOOM. V tu dobu jsem byl již trochu technicky zdatnější a proto jsem si opatřil ZDoom a skrze cestu přes všech sedm moří získal všechny “wady” které by mohly být pro spuštění hry potřeba a potom jsem si stáhnul stále velmi populární mód Brutal DOOM a byl jsem nadšený. Mohl jsem dělat vše co jsem viděl při E3 prezentaci a mému skromnému já ani nevadilo, že všechno co jde proti mě je rozpixelované.

S Doomem na věčné časy

Roky šly dál a já jsem stále objevoval krásy série DOOM, dokonce i komunitou ne moc oblíbeného třetího dílu a čekal s čím se id Software vyšvihne na výsluní FPS žánru tentokrát. Odpověď jsem dostal během streamu z komunitní akce Quakecon 2018. To nadšení, které jsem měl když jsem viděl první ukázku hry Doom Eternal nelze popsat slovy. Emoce, které měli lidé v sále jsem sdílel s nimi jako bych tam byl taky.

Nelehké období

I přes tohle všechno tady ale stále byl reálný život. A ten nebyl tak hezký jako to, co jsem výše popisoval. Nebudu zde vysvětlovat vše, zkrátka a dobře bylo to na nic co si budem. Ale vždycky když jsem zapnul kterýkoliv DOOM jakoby moje problémy zmizely a démoni ve hře jakoby je představovali. S každým dalším výstřelem z dvouhlavňové brokovnice jsem zlikvidoval další ze svých problémů. Někdo po mně něco chtěl? Měl smůlu, teď jsem měl za úkol zničit peklo a jeho obyvatele. Někdo mi dělal problém? Prostě jsem si démonův obličej vyměnil za obličej jeho či její a bylo vystaráno. Ano, zní to divně, ale Doom mi v jistém slova smyslu zachránil život v časech, kdy mě nic jiného než hraní videoher nenaplňovalo.

Rip and Tear, until it is done!

Na závěr snad už řeknu jen to, že DOOM má jednu z nejlepších komunit jakou jsem v herním světě potkal. Ať už jste z Evropy, Ameriky či Asie tak nezoufejte, DOOM má totiž jazyk univerzální a tím je destrukce. Nevíte co na komunitní fórum napsat protože angličtinu moc neovládáte? Prostě se pochlubte dobře zachyceným okamžikem z vašeho hraní a pamatujte: Čím víc krve, tím lépe. K tomu si připočtěte to, že vývojáři neustále komunikují s hráči a snaží se co nejvíce vyjít vstříc jim a ne investorům a máte zde zaručeně to nejlepší hráčské zázemí jaké si můžete přát!