Truhla času vypráví překotně a (snad) pro každého | Recenze

Dílo islandského spisovatele Andriho Snæra Magnasona je poměrně rozsáhlé a v anglickém světě už pár desítek let známé, k nám do Čech se ale dostává se zpožděním až nyní. Pro první setkání s autorem nakladatelství Argo zvolilo islandskými cenami ověšenou Truhlu času, která v originále vyšla už v roce 2013. Co teda tato „pohádka“ nabízí a komu vlastně?

Malá Sigrún žije se svými rodiči ve světě ne nepodobném tomu našemu, který je na tom ale zřejmě ještě o trochu hůře. Všichni se bojí blíže nepopsané katastrofy, která může přijít každým okamžikem, a jediným „řešením“ je řešení problému odložit. Dospělí tedy v rozhodující okamžiky vystrašeně pobíhají po světě a skupují pro sebe a své blízké černé truhly. Ač by tento začátek mohl rozehrávat pěkně morbidní a satirické dobrodružství, nejedná se o rakve, ale výstřelky poslední doby – vynálezy na zmrazení času.

U Truhly času se nemohu zbavit dojmu, že kniha klame tělem, a přesto si nemyslím, že by snad šlo o nakladatelovu chybu. Po svazku jsem (předpokládám že jako mnozí) sáhl s očekáváním „hodnotné“ dětské literatury, které se u nás v posledních dvou desetiletích velmi daří. Vnější znaky mou domněnku víceméně podporovaly – bytelné desky pevné vazby, detailní ale konceptuálně jednoduchá obálka Kateřiny Bažantové (jak už bývá zvykem), velkorysé okraje stránek i nadstandartní velikost písma. Vše nasvědčovalo tomu, že beru do rukou knihu pro čtenáře na hranici dětství a puberty, pro mládež, v anglofonním světě knihy označovanou jako middle grade. A přestože po dočtení rozumím, proč bylo ke knize takto přistoupeno, její „správné“ zařazení mi při čtení nepřestávalo vrtat hlavou.

Pohádka o zmaru téměř zmařena

Pokud jste si u dětské literatury vy, nebo vaše dítko zvykli na jednoduché, pokud možné lineární vyprávění, Truhla času vám sice nezamotá hlavu, ale minimálně z počátku může trochu potrápit. Snad není spoilerem, že vyprávění o Sigrún zde plní pouze roli jakéhosi rámcového příběhu. Pokud vás tedy prvních dvacet stran namlsalo na klasické dystopické postapo, v němž by se děti musely prokousávat poničeným světem bez dospělých, kteří pro své pohodlí odmítají z beden vylézt, máte jednoduše smůlu. Náhle se objeví pohádka a trvá a trvá. A najednou jste v půlce knížky a nemáte ponětí, jak se jmenovala ta holčička, o které to bylo na začátku.

Hlavní příběh se totiž točí kolem Havrantýnky, dcery mocného krále, který si dal za úkol pro svou milovanou dceru pokořit celý svět. Aby ale jeho dcera přišla už k hotovému, zavírá ji do truhly času, která ji ochrání před stárnutím, i před nepřízněmi běžného života. Nejprve na pár hodin, když je venku nehezky, následně na pár dní, které nemají stát za nic, až jednou zůstane Havrantýnka v truhle „na stálo“. V průběhu celé knihy Snær na (chtělo by se říct až modelovém) příkladu Havrantýnky a jejího otce ukazuje, jak může jedna šílená, byť dobře míněná myšlenka, ve výsledku zničit celý svět a jak nezdravé a zhoubné může být odkládání řešení problémů. Pokřivené zbožňovaní jeho dcery vede krále k tomu, že rozvrací zemi a zároveň Havrantýnce upírá skutečného života.

Můžeme spekulovat o záměru překvapit a nedržet vyprávění ve vyjetých kolejích, výsledný text však po přečtení působí lehce rozpačitě. Po již zmíněném počátečním postapu, které spolehlivě naláká mladé náctileté na „pořádné dobrodrůžo“ přichází rozvleklý pohádkový úvod, podobající se textům, které pro nás v polovině 19. století sesbírali obrozenci. Trvá pouze několik kapitol, přesto je detailní, úmorný, pro nadcházející dění téměř zbytečný a bez výraznější pointy – přesně jak to mají starší pohádky rády. Nejenže tyto pasáže dnešní děti mohou jen těžko nadchnout, zívne nad nimi pravděpodobně i starší čtenář.

Vyprávění se postupně přeci jen ustálí na něčem, co bychom mohli nazvat moderní autorskou pohádkou, i ta však ale postupně bere za své, aby se na několik kapitol proměnila téměř v městskou fantasy šmrncnutou tragickým příběhem o mladé lásce. A ani ta nemá vyústění, pouze vyvrcholí v návrat do rámcového příběhu, ve kterém je nám na několika málo stránkách představena nová, avšak důležitá postava, která poskytne to poslední, co tu ještě chybělo: flashback v první osobě. Pozornějšímu čtenáři dojde směřování celého Havrantýnčina příběhu už po několika kapitolách, i tak ale pravděpodobně bude překvapen, kolik peripetií se stihne do očekávaného finále odehrát a jak vážně z ničeho nic Snær uchopí a prokreslí svoje pangejské království.

I tak ale Snær přes všechny vypravěčské veletoče sebejistě kráčí ke svému cíli ukázat čtenáři negativní dopady lidského chování a jeho náhlé změny vyprávění jsou podmíněné vývojem děje. Přesto si dovedu představit, že náhlá změna tempa, tónu i kulis vyprávění nejednoho méně zkušeného čtenáře nejenom zmate, ale i znechutí a bude ji pokládat za důkaz autorovy nekompetence, nebo dokonce za podraz.

Když se styl plete vyprávění pod nohy

Jsem jednoznačně pro, nabízet dětem co nejpodivnější a nejrozmanitější četbu, těžko se mi však věří, že by náctiletý čtenář ocenil prokousávání se skokovým vyprávěním bez možnosti skutečně přilnout k jedné z protagonistek. Jistě by se našli i rodiče, kteří by poukazovali na (pro české příběhy) neobvyklou surovost, která se ve vyprávění tu a tam nečekaně objeví. Pokud bychom chtěl knihu nabídnout starším (a jedna z cen, které Truhla času vyhrála, je skutečně za kategorii young adult), jeví se naopak kniha i přes svou myšlenku až příliš naivní a dětská, pohádková. Čtenáři young adult přeci jen ocení starší, méně archetypální postavy a příběhy, navíc by jim zde pravděpodobně chyběla romance nebo hlubší psychologie postav.

Andri Snær bez pochyby přišel s neobvyklým námětem, který se mu navíc podařilo netradičně odvyprávět. Výrazné varování o rozumném nakládání s časem a převzetí odpovědnosti za své činy z knihy netrčí tak výrazně, jak by se z počátku mohlo zdát, přesto je však jak hlavní silou, tak slabinou celé knihy. Mnohem méně prvoplánově působí detailní zpracování důsledků králových činů, a prokreslení fungování království v jeho nepřítomnosti, které se však ztrácí v poněkud překombinovaném narativu. Ačkoliv kniha mohu knihu bez váhání doporučit starším i mladším, už jen proto, že nabízí vykročení ze šablon u nás zažitého „dětského příběhu“, otázka stále zůstává – kdo je ideálním čtenářem a komu tedy knihu nabízet? Nevím, zatím asi všem. Snad na to časem někdo ze čtenářů přijde.

A děkujeme Argu za zaslaný výtisk.