Tak schválně. Ale pěkně ruku na srdce! Kolika z vás se nikdy nestalo, že by mu partner, rodina nebo kamarád řekl či naznačili něco v tom duchu, že si máš najít „pořádný“ koníček a nesedět u počítače? Nebo že „ty hry sou pro hňupy a pro děcka“. Asi nebude mnoho těch, co nezažili podobnou situaci.
Pokud patříte mezi fousatější ročníky s chlupama v nose a uších (dámy prominou), tak se dá říci, že právě vy jste to jako PC (nebo konzole, či jiné) nadšenci neměli ve svých dobách jednoduché. Najít pochopení mezi vrstevníky a nedej bože mezi staršími kusy nebyl med. Je mi něco přes 30 a k počítačům sem prvně čichl někdy ve svých cca 10ti letech. V té době měl doma kompa málo kdo a tak začaly frčet herní/internetové kavárny.
“Dávej si bacha mladej!”
Pro ty mladší, kteří nezažili – zaplatili jste si libovolný počet hodin, dostali jste chip, který se strkal přímo do PC a mohli jste hrát, či surfovat. Pokud jste si chtěli zahrát multiplayer, tak bylo třeba domluvit se s přítomnými v kavárně, jelikož závratná rychlost tehdejšího připojení byla prakticky nepoužitelná pro hraní her. A věřte, že jste si hodně rozmysleli, než jste někomu začali nadávat, jelikož se mohlo velice jednoduše stát, že se dotyčný nasere, zvedne se a přijde vám několika fackami vysvětlit, jak se věci mají. Tento element dnešní doba ukrutně postrádá a velké spoustě chytráků by náramně prospěl. Hraní her by bylo zase o něco výchovnější.
santamariatimes.com
Jak doba pokročila, čím dál více lidí mělo přístup k počítačům, které zcela prokazatelně dokázaly ulehčovat život. Krom toho jsem (jsme) ale propadali jiné vášni – hraní her. Jak přibývali různé žánry a titulů už bylo na výběr velká spousta, dostávalo se k tomuto koníčku čím dál více lidí. Nutno říci, že mladší ročníky k tomu měli samozřejmě blíže. Např. mí prarodiče již pro tuto zálibu absolutně nemají pochopení a když se podívají na počítač, tak je to „jen televiza, na které vy paka hrajete jakési ty hry a blbnete si hlavu“. Samozřejmě že je třeba to brát s úsměvem a zbytečně se se staroušema nehádat, přeci jen k tomu do svých požehnaných let neměli přístup a tak je to pro ně tak trochu čertovo zařízení.
“Není to na hraní, ale na práci!”
Počítač se stal takovým evergreenem domácnosti. Každý ho používal k něčemu jinému, ale ne každý ke hraní her. Ti, kteří jej používali pouze pro potřeby internetu, mailu, psaného textu či multimédií pak kouleli očima, jakmile si pořídili potomstvo. Ti, jakožto nová generace, vyrůstající v době, která používá PC již prakticky ke všemu, zcela očekávatelně chtějí hrát hry. Upoutávky a dostupnost již dosahuje takové úrovně, že velká spousta titulů je zdarma a to je třeba fotrovi s matkou samozřejmě hned vtlemit do xichtu. Protože „Proč bych si jako nemohl/a zahrát, když mě (čti vás) to nebude stát ani korunu?“. A je to. Co na to odpovědět? No, nejspíš se poškrábat na zátylku hlavy, pokrčit rameny a směle a výchovně : „No tak dobře, ale jen chvilku!“ .
microsoft.com
Ovšem dodnes se setkávám se reakcemi „To i jako ve svém věku furt hraješ hry? Jsi dospělý chlap, máš rodinu a stejně si jak pako dřepneš ke kompu a hraješ?“. Odpověď většinou bývá jednoduchá. „Přesně tak!“. Pokud je to člověk nakloněný debatě, jsem ochoten mu svoje stanovisko vysvětlit. Pokud jsem však už předem přesvědčený o nízké duševní úrovni dotyčného, nemá to smysl a vzdávám slovní přestřelku ještě před prvním výstřelem slovy „Mysli si co chceš“.
V opačném případě pak pokládám jako jeden z prvních dotazů, jestli se dotyčný dívá na televizi. Díváš? Supr. Co sleduješ? Pakliže odpoví Ulici, Ordinaci v růžové zahradě nebo podobný shit, jsem okamžitě na koni. „To si vážně myslíš, že sledování takových pořadů je lepší než se aktivně ovládacími prvky zapojit do dění na obrazovce?“. Ne, vážně. To si ti lidé opravdu myslí že je televize (ať už klasické vysílání, nebo Netflix či podobné) lepší, než si zahrát? Nebo přínosnější? Hele, jasně. Můžeme si oponovat – dokumenty, vzdělávací pořady, historické filmy a podobné. Ty vole neser mě, kolik času při sledování telky strávíš právě těmito žánry?
greatbitblog.com
Ne, opravdu to není pro negramoty
Dalším jasným důkazem toho, že to není jen tupé čumění do monitoru je vznik eSportu. Proč důkazem? To je jednoduché. Aby něco takového mohlo vzniknout, je potřeba, aby to bylo kompetitivní. A co je toho základem? No přece možnost to natrénovat, odzkoušet možné i nemožné, zase trénovat a být lepší. Ne – být nejlepší! A na čem se zakládá možnost být lepší než všichni ostatní? No přeci na tom, že nám to ta, nebo ona hra umožní svými mechanikami. Takže je třeba aby byla sofistikovaná. A tím se pomalu dostávám k jádru pudla.
sportsnet.ca
Takže vy všichni, kteří dostanete článek od někoho jiného na přečtení, protože sami byste k němu asi těžko došli, zkuste se někdy více zajímat ještě před tím, než něco zkritizujete. A pokud chci o něčem tvrdit, že je to pro debily, pro děcka, nebo pro slaboduché asociály, musím k tomu mít čím argumentovat. A né se ohnat „Prostě to tak je a basta“. Doplnit znalosti a čichnout k něčemu novému nikdy není k zahození. Třeba si najdete to svoje.
wikipedia.org
Ovšem, ani na druhé straně barikády to nebývá zcela košer. Všeho moc škodí, jak se říká. A samozřejmě to platí i u her. Poselstvím toho, co jsem psal výše má být taková malá obhajoba her a jejich hraní celkově. Ale pokud už nemyslíte na nic jiného, veškerou radost vám dělají jenom hry – zkuste se pozastavit a zkusit se zeptat sami sebe, jestli toho není opravdu až moc? Třeba mají někteří odpírači ve vašem okolí, ať už z řad rodiny, přátel či spolužáků pravdu. Hry jsou supr, hrajte je. Ale dávejte si pozor. Jsou návykové. Vytvořte si nějaký systém, rozvrh, či itinerář. A vecpěte tam krom kontaktu s ostatními taky nějaký ten pohyb, samostudium, seberealizaci celkově. Přeci jen, šance že z vás bude ProGamer tam sice je, ale …. No kolik z vás, co hrajete fotbal, mají našlápnuto na úroveň Messiho?
P.S.: V době, kdy se nám do životů vesral Covid, považuji hraní her ve větším měřítku, než za standardního režimu, jako „Oukey“ !
