The Last of Us Part 1 – stejná hra s vylepšeným prvotřídním vizuálem

Značka The Last of Us se v posledních letech celkem činí. V roce 2020 jsme se po sedmiletém čekání od prvního dílu dočkali pokračování, které vyšlo v již dosluhujícím roce konzolí předešlé generace. Následně nám streamovací gigant HBO dopřál seriálovou adaptaci s Pedrem Pascalem a Bellou Ramsey v hlavních rolích. Nyní se společnost Naughty Dog vytasila s remakem hry The Last of Us Part 1, která tu celou krasojízdu v roce 2013 začala.

Zpátky na začátek

Lhal bych, pokud bych řekl, že oznámení remaku The Last of Us Part 1 vzbudil jen a pouze pozitivní ohlasy. Abych se přiznal, sám jsem patřil mezi tu sortu lidí, která se na celou záležitost dívala spíše skepticky. Rozhodně jsem nepochyboval o řemeslné šikovnosti vývojářů, ale stanovená cenovka mi přišla za grafický upgrade téměř deset let staré hry, která se ještě k tomu už jednoho grafického vylepšení dočkala, krapet přehnaná. To mě postavilo do velmi složité situace, protože není žádným tajemstvím, že těmto typům remaku moc neholduji a dávám raději přednost plné reimaginaci, pokud už nějaká má vzniknout a má smysl. To znamená nejen zlepšení po stránce grafiky, ale také z hlediska úpravy nebo předělávky hratelnosti, level designu a příběhu. Krásným příkladem budiž remake Resident Evilu 2. Na druhou stranu nechci kvůli tomu jen tak plivat na jistě tvrdou práci, kterou vývojáři při vytváření The Last of Us Part 1 jistě vynaložili.

Ono je vlastně i celkem těžké se o tom více rozepsat, protože faktem zůstává, že The Last of Us Part 1 nabízí pouze grafické a opravdu jen mírné hratelnostní změny či vylepšení. Vše, co jste o The Last of Us slyšeli, ať už teď, nebo někdy v minulosti, tady zkrátka platí. Dostanete opět starou známou hru, ovšem tentokrát s tím nejlepším možným vizuálem, jaké může herní odvětví v současné době nabídnout. Díky tomu titul působí po této stránce kontinuálně lépe pro druhou část, než jeho originální či pro PS4 remasterovaná verze.

Vizuální orgie nové generace

Grafický kabátek je to hlavní lákadlo, proč si remake pořídit. Jak už jsem několikrát zmínil, vizuál je naprosto dechberoucí. Zmínku si určitě zaslouží mimika a tváře postav. Ty už v původní verzi hry byly na svou dobu nadčasové a i dnes vypadají naprosto obstojně. Je naprosto bez debat, že The Last of Us Part 1 je o mnoho kroků napřed. Při ostřejších konverzacích, ve kterých figuruje primárně Joel, si můžeme všimnout, jak postavy hněvem prskají sliny. Zní to dost možná nechutně, když vám to takhle popisuji, ale chci tím vyjádřit, až do jakých extrémů vývojáři zašli. To samé platí pro situace, kdy se postavy potí, nebo jsou vlhké. Můžete na jejich obličejích v určitých scénách pozorovat, jak jim kapičky vody stékají po čele. O propracovanosti obličejů, co se týká vrásek, vousů nebo šrámů ani nemluvě.

Nemluvme pouze o hlavních postavách. Dovolte mi, abych vám řekl, že také prostředí hry je naprosto překrásné, zvlášť pokud rádi pozorujete, jak si příroda bere zpátky území, které jí člověk sebral. Na holičkách nezůstávají ani budovy či jejich interiéry, které vždycky působí svou vlastní atmosférou, kterou ve vás vývojáři chtějí v daném místě a v dané situaci vyvolat. Míra detailů, která se zde nachází, je až absurdní. Mým oblíbeným se stalo zpracování vody. Ať už do ní cokoliv vystřílíte, hodíte nebo skrze ní chodíte, je to zkrátka až děsivě realistické, i přestože mě to trochu děsí, zároveň jsem doslova očarován. Myslím, že o vizuálu opravdu není potřeba déle hovořit. 

Skeptické očekávání a první dojmy

Nyní se však přesouváme k části recenze, u které věřím, že to je ta pasáž, kde někteří hráči, jenž hráli původní originál, budou buď skřípat zubama, nebo si vrnět spokojeností. Jak už bylo řečeno, remake The Last of Us Part 1 neobsahuje žádné nové, nebo předělané hratelnostní či příběhové prvky. Když už ano, jsou to opravdu pouhé drobnosti, které nijak nevyčnívají a brzy zapomenete, že to vůbec nějaká změna vlastně je.

Vývojáři se rozhodli, že co se hratelnosti, level designu a vlastně i samotného příběhu týče, zůstanou plně věrní originálu včetně dabingu a hereckých výkonů. Žádné cutscény navíc, žádné nové zbraně ani žádné hratelnostní prvky, které by herní zážitek obohatily a vylepšily. Je otázkou, zdali je to vůbec špatně. Argumenty, kterými můžete své negativní nebo pozitivní stanovisko podpořit, si určitě najdete. Na začátku recenze jsem psal, že já osobně tomuto přístupu k remakům moc nefandím. Takový postoj je však silně subjektivní. Je jen na vás, jak se k tomu postavíte, a proto jsem se rozhodl tuto část ve své finální známce vynechat a být jednoduše naprosto neutrální.

The Last of Us Part 1 se hraje opravdu příjemně a příběh, byť už na bůhví kolikáté opakování může působit sebevíc ohraně, je stále velmi silný a připomene tak veteránům i nováčkům, proč je The Last of Us i dnes výjimečným titulem. V době, kdy tato hra vyšla, nebyly podobné příběhy ve videohrách úplným standardem. Právě The Last of Us je jedna z těch, která pomohla videoherní scénáristice ubírat se více dospělejším a surovějším směrem, speciálně v mainstreamovém odvětví. A už jen za to si nějaké to vřelé slovo zaslouží.  

Skvělá hra ve starém kabátu

Jistě si pokládáte otázku, zda má The Last of Us Part 1 něco, co originální hra nebo její remasterovaná verze pro PS4 ne. Mohu s úsměvem říct, že má. Jedná se o věc, kterou ocení především lidé s různorodým handicapem. Určitě jste to už zaregistrovali, takže vás nepřekvapí, že stejně jako The Last of Us Part 2, má také The Last of Us Part 1 mnohem větší přístupnost pro tuto skupinu lidí. V nabídce přístupnosti najdete totiž pestrou nabídku, která se rozděluje do celkem šesti kategorií mezi něž patří – alternativní ovládání, přiblížení a vizuální asistence, kinetóza, navigace a pohyb, syntéza řeči a zvukové signály a přizpůsobení boje.

Díky tomu si budete moct přizpůsobit hru tak, aby vám vyhovovala co nejvíc. Dopomůže vám to k lepšímu hernímu zážitku, čímž dostanete možnost mít kompletní příběh obou her hezky pohromadě v pro sebe co největší kvalitě. Velký palec nahoru pro studio Naughty Dog. 

Zmínit musím samozřejmě také ovladač DualSense, jehož využití ve hře mi upřímně nepřišlo nikterak výrazné. Možná je to tím, že už mám za sebou pár titulů, které tuto funkci plně využívaly a je tak složité zaujmout mou pozornost. Ať už se bavíme o vibracích nebo adaptivních triggerech, ani z jednoho tábora není funkce, která by mi výrazně utkvěla v hlavě. Věřím ale, že pokud bude The Last of Us Part 1 vaší první hrou na PlayStation 5, bude zážitel naprosto unikátní a atraktivní.

Všichni jsou vítáni

K ovladači neodmyslitelně patří také samotná konzole, takže jak jsou na tom výkonnostní režimy? Na výběr máte opět ze dvou – výkon a věrnost. Režim věrnosti vám umožní hrát v rozlišení 4K se 40fps, zatímco režim výkonu až v dynamickém 4K nebo 2K dle systémového nastavení výstupu videa na 60fps. Osobně jsem režim věrnosti nezkoušel a hrál jsem po celou dobu na výkon. 60fps jsem měl stabilní po celou dobu hraní a pokud byly náhodou nějaké záškuby, nepřikládal bych jim žádnou váhu, protože jejich vyskytování se rovná prakticky nule. To samé platí v případě bugů či různých glitchů. Na ty sem narážel častěji než na potenciální propady snímků. Také zde ovšem platí, že celkový počet takovýchto problémů bych byl schopen spočítat pomocí prstů jedné ruky, takže naprosto skvělá práce.

Pokud mám vyzdvihnout nějaké výraznější negativum, pak je to za mě umělá inteligence. Nepřátel se to však netýká. U nich je vše naprosto v pořádku a není si moc na co stěžovat. Co se však týká vašich parťáků, kteří vám budou napříč vaší cestou pomáhat, to už je jiná. Mnohokrát se mi v potyčkách stávalo, že místo toho, aby mi skutečně pomáhali, většinu času na mě raději blbě čuměli a nechali mě se topit v záplavách nepřátel, ať už lidských nebo nakažených. Nebo prostě zdrhli do háje. A to se stávalo až nepříjemně často. Možná mám na umělou inteligenci svých virtuálních parťáků až příliš velké nároky, ale na to s jakou parádou se Naughty Dog pyšnilo umělou inteligencí, to ve finále není moc velká sláva.

Shrnutí

O The Last of Us se za ta léta řeklo hromady věcí a tady se vyjma grafiky, přístupnosti a umělé inteligence není už o čem bavit. Vše ostatní je při starém, Je jen na vás, zda vám za to ty peníze stojí. Pro nováčky a handicapované osoby je tento remake nejlepší možná cesta, jak se s touto sérií seznámit. Když ohlédneme pryč od hratelnosti, level designu a příběhu, který si autoři vypůjčili z originálu, jedná se o naprosto prvotřídní titul, na kterém ta práce vidět prostě je. 

Hodnocení – 9/10

Autor recenze – Šmudla

Upravila Nikka