Je libo Diablo jako deskovku? Zkuste Sanctum!

Dnes vás pozvu na výpravu do legendami opředeného města Sanctum, kde s přispěním magických sil spočívá poražený a v nefritovém sarkofágu uvězněný pán démonů Malghazar. Sanctum bylo vybudováno, aby tento sarkofág střežilo, nicméně staletí minula, z dávné hrůzy se staly legendy a Malghazar upadl v zapomnění. Na trůn se dostal slabý král Yurik a ten, aby dostal ztracenou moc zpět, vlastnoručně pečetě rozlomil a vypustil na světlo světa dávno zapomenuté nebezpečí.

Tolik nám říká příběh, který nás poměrně hezky dostane do atmosféry deskové hry Sanctum od autora Filipa Neduka. Hru přináší nakladatelství Czech Games Edition, je určena pro 1–4 hráče a jedna partie vám zabere od 60 do 120 minut, v závislosti na počtu hráčů. Do češtiny hru přeložila firma Mindok.

Jak se to hraje?

Ve hře Sanctum se ocitnete v kůžích archetypálních fantasy hrdinů. Na výběr máte mezi mocným válečníkem, lovkyní, úskočným psancem a tanečnicí. Co budete se svým hrdinou dělat? Budete prozkoumávat jednotlivé části města Sanctum a čelit hordám nepřátel. Za boj s nimi budete získávat zkušenosti, díky kterým budete levelovat svoji postavu. Z nepřátel také vždy vypadne nějaká zbraň, kus zbroje či amulety, kterými můžete vybavit svého hrdinu. A na samém konci hry budete čelit pánu démonů – samotnému Malghazarovi. Pokud ho porazíte, hra pro vás končí vítězně, pokud vás démon přemůže, prohráváte a musíte to zkusit v příští partii znovu.

Poté, co si zvolíte hrdinu, utvoříte jeho „strom dovedností“, na ten položíte odpovídající počet barevných kamenů sloužících jako zkušenosti. Dále si přidáte do zásoby daný počet žetonů vůle a výdrže (výdrž a vůle je alternativa k maně a životům). Připravíte odpovídající desky dějství (ty jsou závislé na počtu hráčů), vytvoříte zásobu žetonů, balíčky jednotlivých démonů a desku požehnání (což jsou takové achievementy, které vám odemykají bonusy pro závěrečný souboj) a jdeme na to.

Tři akce… A není to málo?

Hrdina má na výběr ze tří možných akcí, z nichž ve svém tahu použije právě jednu. Akcí Pohyb posunete svoji figurku na hracím plánu, tím ale také musíte odkrýt určitý počet démonů, které vyskládáte na hrací desku. Některé démony si tímto také musíte vybrat a dát si je na svoji desku hrdiny. Tím se démony střetnete a budete je muset porazit.

Tím se dostáváme k akci Boj. Při ní hodíte kostkami, zkontrolujete, jaká čísla vám na kostkách padla a jaká čísla mají na sobě karty démonů. Pokud je tu nějaká shoda, tento démon je poražen a vy kartu otočíte a zjistíte, jaká odměna z jednotlivých monster vypadla. Odměny si přendáte do svého batohu a zároveň obdržíte za poraženého démona určité zkušenosti. Ty jsou tu znázorněny barevnými kameny, které se posouvají na vaší desce hrdiny a jejich posouváním si odemykáte jedinečné schopnosti. Schopnosti se budou jistě hodit při dalších bojích. Pokud vám ale kostky nepřály a vy jste nehodili zrovna to číslo, které potřebujete k poražení démona, nezoufejte. Vaše vybavení obsahuje rozličné efekty, na které můžete využít svoji zásobu vůle a výdrže, a díky nim můžete namodifikovat svůj hod tak, abyste se dopracovali k potřebné hodnotě kostky.

A konečně akce Odpočinek. Při ní si obnovíte zásobu vůle a výdrže, můžete se vybavit ukořistěnými předměty, či získat magické lektvary.

Pravidla jsou samozřejmě rozsáhlejší, ale to, co jsem v řádcích výše předeslal, na pochopení základního rámce hry stačí. I tak je ale pouze první polovina hry. Poté, co dospějete až k branám Sancta, k nefritovému sarkofágu, musíte se utkat ještě se samotným Malghazarem. Mechanika souboje s ním funguje stejně jako v předchozí fázi. Hodíte svými kostkami a modifikujete hozené výsledky jednotlivými efekty karet. Problém je v tom, že Pán démonů je z hrubšího těsta. Souboj s ním je totiž reprezentován devíti kartami, které procházíte postupně, a na každou kartu potřebujete alespoň dvě kostky. Navíc při souboji s ním nemůžete odpočívat a léčení ve hře téměř neexistuje. Nezřídka se vám tedy stane, že vás Pán démonů vyhrát nenechá a vašeho hrdinu svrhne do plamenů pekelných – u nás to bylo zhruba tři ku jedné ve prospěch Malghazara.

Je libo Diablo?

Se hrou Sanctum jsem již koketoval v době, kdy vznikla (tzn. přelom let 2019/2020), četl jsem si o ní různé diskuze a recenze. Nakonec jsem se rozhodl, nevím z jakých důvodů, hru nepořídit a tím pro mě na zhruba rok záležitost jménem Sanctum skončila. Co mě ale na tehdejších recenzích zaujalo, byly nesouhlasné hlasy týkající se obtížnosti druhé části hry. Objevovaly se názory, že je hra natolik obtížná, až je téměř nehratelná a tím se úplně vytrácí radost z hraní samotného. Tolik o pocitech, které jsem měl, než jsem si hru sám zahrál.

Takže jaké jsou aktuálnější pocity z tohoto deskoherního „Diabla“? Při rozbalení na mě vykoukla poměrně velká nálož kartonu, celkem 177 různých karet, obrovské množství různých žetonů, 24 soubojových kostek a také 4 figurky jednotlivých hrdinů. Figurky jsou pěkné, detailní a jsou provedené v barvách hrdinů. Není nutné je barvit, ale nadšencům v tom nic nebrání.

Ilustrace jsou nádherné! Už když se podíváte na úvodní malbu na krabici, spadne vám brada – vyobrazený démon skvěle navodí náladu pustit se do nějakého epického fantasy dobrodružství. Stejně tak jsou krásné ilustrace jednotlivých desek dějství či karty menších démonů, kteří vás budou pronásledovat po většinu první části dobrodružství.

A jak se to má s onou hratelností? Celé první dobrodružství, kdy se postupně propracováváte k nefritovému sarkofágu, vlastně porážíte jednoho menšího démona za druhým. Většinou budete ve střetnutí se třemi až čtyřmi démony, které buď porazíte díky modifikaci hozených kostek. Pokud monstra neporazíte hned napoprvé, nevadí, jejich útokům se ubráníte také poměrně lehce. Stávalo se velice vzácně, že bychom do souboje se závěrečným bossem vstupovali jinak než s plným počtem na ukazateli zdraví. Jenže pak přijde druhá, diametrálně odlišná část hry. Souboj s Malghazarem. Tady už musíte doufat, že vám budou kostky příznivě padat, případně věřit, že vybavení, kterým jste se v průběhu hry vybavili, vás vhodně před protiútoky ochrání.

Ano, může vám být líto, že postava, kterou jste si celou hru piplali teď stojí proti Pánu temnot a schytává jednu ránu za druhou, ale mě to nijak nedrásalo. Tady se vracím zpět na začátek svého hodnocení – to, že mne Malghazar jednou, dvakrát (třikrát, čtyřikrát, …) porazil, nic neměnilo na mém prožitku či radosti ze hry. Vůbec ne, naopak, těšil jsem se na další dobrodružství, kdy vyzkouším jiného hrdinu, či se vybavím jinými předměty, abych to tentokrát Malghazarovi ztížil, uštědřil mu více zranění a dostal se blíže k jeho pokoření.

Negativa? Taky jsou...

Abych pouze nechválil. Několik drobností se mi samozřejmě nelíbilo. Trochu zmatečně jsou vysvětlená v pravidlech požehnání. To jsou ony achievementy, které dostanete vždy, když si odemknete určitý počet schopností nebo když se vybavíte určitým počtem vybavení. Chvíli nám trvalo, než jsme do detailu pochopili, kdy se které požehnání získá a při samotné hře je asi nejlepší určit člověka, který bude kontrolovat, kdy a kdo požehnání získal, aby se předešlo pozdějším hádkám, kdo odemknul dříve třetí schopnost a podobně.

Nešťastná mi také přišla manipulace s kartami vybavení nebo démonů na deskách hráče. S kartami všeobecně se při této hře hodně pohybuje – berete démony na svoji desku, když démona porazíte, obracíte kartu na stranu s vybavením, a toto si poté nasazujete či vyměňujete za jiné. Zkrátka té manipulace je tam tolik, že za chvíli nevíte, jak kartu vzít do ruky, aby vám neklouzala po desce, či abyste si ji nehty nepoškrábali.

A poslední věc, která je u Sancta trochu nešťastná, je poměrně velká doba přípravy hry a také stejně dlouhá doba na její úklid – nečekejte, že budete mít za pět minut hotovo.

Jdeme do finále

Pokud nemáte rádi čistě kompetitivní hry, ve kterých si jednotliví hráči navzájem škodí, tak je pro vás Sanctum ideální. Hra je typický multiplayer solitér, kde nedochází k žádné interakci mezi hráči a každý si vlastně kope na svém písečku. Tak nějak se protloukáte světem, pobíjíte démony, levelujete, získáváte stále lepší a lepší vybavení, a to vše nezávisle na ostatních hráčích. Hodilo by se tady srovnání s jinou hrou podobného typu – s Legendami země Euthie. Tam také sbíráte zkušenosti, pobíjíte hordy nepřátel, získáváte vybavení a utkáte se s finálním bossem. Euthie je ale navíc okořeněna lehkou interakcí mezi hráči – při souboji s monstrem může jeden hráč nějakým efektem uškodit hráči, který se právě brání. V celkovém srovnání těchto dvou her bych ale dal přednost Sanctu, ať už pro jeho přístupnost, relativní jednoduchost a celkově téma – prostě je to deskoherní Diablo, co víc si přát?

Děkujeme za zaslání hry deskohernímu obchodu FYFT. Pokud Vás zajímají další deskovky tady na Gamesmagu, podívejte se třeba na Obludárium.