Dostáváme se do závěrečné části roku, kdy je v herním světě tradicí vytvářet nejrůznější žebříčky her, které nám za uplynulý rok vyšly. Těchto žebříčků může být celá řádka a kritéria si každý dokážeme upravit tak, aby vyhrála zrovna ta naše, nejoblíbenější hra. Protože jak už jsme se snad všichni naučili, žádné hodnocení není nikdy objektivní. Vždy jde o vkus a naladění každého z nás. Proto nám přijde nejlepší naservírovat vám redakční výběr her roku 2021. Každý dle svého uvážení a bez nátlaku ostatních členů redakce. Co bylo podle nás to nejlepší za uplynulý rok?
Tomáš “Lebrak” Zita | Resident Evil Village
Nevím jak ostatní, ale já mám všeobecně nejraději hororovky. A zrovna Resident Evil Village se opravdu povedla. Příběhově navazuje na předchozí díl a dotahuje příběh Ethana Winterse do konce. Hra má skvělý spád, pořád se v ní něco děje a drží vás v napětí prakticky celou dobu. Nemůžete si být jistí, jestli se za dalším rohem nevynoří nějaká bestie. Soundtrack i grafika hry mě taky dostaly. RE Village má neskutečný vizuál, který se dostane člověku pod kůži. Sice si myslím, že vývojáři by mohli ubrat na hádankách, nechat je tam, kde by měly být a ne je cpát skoro kamkoliv, ale co… O kvalitě této hry svědčí i vyhlášení na ceremoniálu Golden Joystick awards, ze kterého si Residet Evil Village odneslo hned 4 ocenění včetně výhry v kategorii Ultimátní hra roku.
Džejkop | Deathloop
Rok 2021 toho mně osobně moc nepřinesl. Lépe řečeno, přinesl toho tunu, ale z toho, co vyšlo mě zaujalo úplné minimum. A protože si myslím, že by se tento výběr měl týkat především true releasů a ne znovu vydání her na jiné platformy, je můj výběr o to omezenější. Rozhodně nemůžu vybrat hru, ve které jsem nahrál nejvíce hodin. Už dávno moje main hra není vždy hrou roku. Nicméně to, co mě asi nejvíce během letošního roku zaujalo, byl Deathloop. Neoriginální kopie předchozích Dishonored s originálním provedením a oblíbenou zápletkou v časové smyčce. Herecké představení hlavních postav bylo excelentní, gameplay byl takový, jaký bychom dokázali od Arcane Studios očekávat. Deathloop rozhodně nevyšel v tom nejlepším technickém stavu, ale v konečném důsledku to bylo opravdu příjemné překvapení.
Superlachtan | It Takes Two
Dlouho jsem přemýšlel, protože letošní rok byl skutečně co se týká her tak trošku chladnější. Každý jsme si od něčeho slibovali většinou víc a pak to následné zklamání hodně bolelo. O to víc mě ale bavilo It Takes Two. Reklama by doslova měla znít: „Chcete se pohádat s vaším nejlepším kamarádem, přítelkyní nebo rodiči? Zkuste It Takes Two!“ Příběh sice místy trošku pokulhává a pohybuje se na hranici: budeme navždy spolu / doufám že se nikdy nerozmnožíš. Hra je skutečně od začátku do konce o kooperaci, jinak ji odehrát nelze, a tak se nakonec se svou polovičkou budete muset nějak domluvit. K tomu ona trošku ponurejší atmosféra a každou chvíli nějaká ta nová schopnost. It Takes Two mě překvapila a bavila a pokud máte někoho, s kým si chcete něco zahrát, tahle kooperativní hra je tu právě pro vás.
Maťáááj | Deltarune Chapter 2
Na druhou kapitolu nové hry Tobyho Foxe jsem čekal jako na Boží zázrak. Ten pocit, který jsem zažíval, když Toby z ničeho nic na Twitteru a webu hry oznámil, že druhá kapitola Deltarune vychází za 48 hodin, se nedá popsat slovy. Těšil jsem se jako malé dítě, které v sobotu v pět ráno sedělo před televizí s tím, že přece každou minutou začne další díl Pokémonů. A když jsem hru konečně zapnul, čekal na mě zážitek délkou srovnatelný s původním Undertale. A byl to grandiózní zážitek. Typický Tobyho humor zde byl opět přítomen a chvíle plné smíchu se střídaly s okamžiky, kdy jsem se o svou skupinu hrdinů bál. Příběh plný popkulturních odkazů a postav známých z Tobyho her ve mne zanechal spoustu pocitů i dlouho po dohrání. A jak už je u těchto her zvykem, taky spoustu otázek. Zkrátka a dobře, u hry jsem se zasmál, pobrečel jsem si a hlavně se grandiózně bavil. Proto nemám sebemenší pochyby o tom, že druhá kapitola Deltarune pro mne je hrou roku a s nadšením vyhlížím zbylých 5 kapitol.
Kristina “Speedy” González | Mass Effect Legendary Edition
Vybrat hru roku 2021 pro mě není úplně jednoduché, mám totiž tendenci hrát hry až pár let či desítek let po vydání. Samozřejmě se ale najdou i výjimky, jako například Mass Effect Legendary Edition. Jsem fanouškem této série už od prvního dílu, hrála jsem každý několikrát a na různých platformách, takže bylo jasné, že hraní téhle verze odkládat rozhodně nebudu. Bioware remasteru jedné ze svých nejúspěšnějších sérií rozhodně věnoval dostatek péče, škoda jen, že podobnou péči nevěnoval i jiným hrám. Ano, dívám se na tebe Andromedo. Nejenže tvůrci hru graficky vylepšili a upravili některé mechaniky, dokonce i opravili některé z faktických chyb. Musím říct, že já rozhodně zklamaná nebyla. Kromě ME LE bych tu ráda zmínila i Pathless, která je pro mě takovým žolíkem. Hru jsem dostala „pouze“ na recenzi, ale naprosto mě okouzlila. Má krásný vizuál a nádhernou hudbu a rozhodně stojí za zahrání.
Kristián “K_K” Klein | Inscryption
Pokud není recenzní zbytí, většinou se „tříčákovým“ hrám vyhýbám jak čert kříži. V posledních letech čím dál víc oceňuji spíše dobrý nápad (ač třeba provedení skřípe), než pořád áchat a óchat nad grafikou moderních FPSek. Svět indie her mě naštěstí zásobí víc než bohatě a zjevením letošního roku pro mě bez debaty a bez konkurence bylo Inscryption. Fanoušci indie her vědí, že vydavatele Devolver Digital se vyplatí sledovat, protože co hra, to perla. Incryption samo o sobě má však ještě bonus navíc – jedná se o další jednomužný projekt Daniela Mullinse, autora Pony Islandu. Už to by vám mohlo napovědět, že s touhle hrou nebude něco v pořádku. Původně jednoduchá karetka z game jamu nabobtnala za hranice představivosti. A já ji mohu doporučit těm, kteří milují karetní hry, těm, kteří hráli Hand of Fate pro interakci s vypravěčem, i těm, kteří prostě chtějí něco jiného a divného. Inscryption je totiž tak trošku meta…
