Francouzské studio Digixart přišlo se svou teprve třetí hrou, podařilo se mu ale získat si pozornost mnohých. Road 96 nás zavede do imaginárního (amerického?) státu Petria, ve kterém se v roce 1996 dostává k moci diktátor. Jeho hlavní odpůrci, mladí lidé, jaksi „mizí“ z veřejného prostoru a houfně se tak snaží z Petrie dostat. Pokud se jim cestou podaří přesvědčit ostatní obyvatele, že prezident Tyrak není dobrá volba, tím lépe. Jde vám o bezpečný únik, nebo o budoucnost vaší země?
Tisíce cest k hranicím a každá jiná
Life is Strange, Night in the Woods nebo Firewatch, všechny tyto hry mají ingredience, které je předurčily k oblíbenosti u určité skupiny lidí. Říkejme jim podle knihkupecké nálepky „mladí dospělí“. Jde o hry, které sází na stylizovanou grafiku, silné lidské příběhy a minimalistický gameplay. Jde v nich spíše o prožitek, než o „hru“ a často jde nějaké osobní drama, se kterým se má hráč sžít. Zároveň se všechny odehrávají na podzim a důležitou roli v nich hraje hudba (dobře, Firewatch se odehrává v létě, ale Wyomingská divočina vypadá při západu slunce dost podzimně). Road 96 se řadí rovnou k nim, takže pokud vás oslovily předchozí tituly, můžete bez přemýšlení začít hrát. Já si tu zatím s ostatními váhajícími rozeberu problémy, které tyhle hry mají a které se bohužel nevyhnuly ani našemu „simulátoru uprchlictví“.
Road 96 ve svých trailerech zaujalo hlavně prohlášením, že „každá cesta je jiná“. Jakožto teenager se během hry snažíte dostat ze země k severní hranici, protože právě legendární silnice 96 slibuje nejlepší možný útěk. Každý průchod hrou by měl být podle vývojářů unikátní a předat vám nezapomenutelný zážitek nebezpečného roadtripu. Většinou máte urazit o něco méně, než 3000 kilometrů a je na vás, jestli zkusíte stopovat, svezete se za peníze, nebo budete šlapat po svých. Pro hrubou představu – vzdálenost plus mínus odpovídá Spojeným státům od jihu k severu, nebo cestě z Paříže do Moskvy. Už tady mi něco začíná skřípat, ale nejdřív k těm pozitivnějším věcem.
Atmosférická metafora dospívání nade vše
Pokud máte za sebou první Life is Strange, nebo často hrajete indie hry, asi vám nemusím vysvětlovat, že grafická dokonalost hry není vždycky to nejdůležitější. Spousta her se hraje pro zážitek citový, nikoliv vizuální. Poměrně často dnes narazíte na hry, které vyloženě hrají na minimalismus a Road 96 je dalším důkazem, že nedokonalost a neohrabanost mají své kouzlo. Postavy jsou dost realistické na to, aby vám na nich mohlo záležet, ale zároveň i dost stylizované na to, aby mohly provádět leckdy až komiksové kousky. Přesto mnohdy více než velkoryse pomáhá výborný dabing všech našich cestovatelů. Což je důležité.
Road 96 je především o osobních příbězích šíleného taxikáře, opuštěné policistky, nebo zamilovaného kamioňáka. Náš protagonista i osud celé země vlastně zůstává na vedlejší koleji. To sice trochu podkopává politickou zprávu celé hry, je ale je otázka, jestli to většině hráčů nebude putna. Cílovka totiž pravděpodobně spíše ocení hrdinství mladé „punkerky“, odsoudí televizní hvězdičku, nebo se pobaví s dvojkou praštěných gangsterů. Nebo usedne na skálu nad krajinou a za zvuku kytary bude rozjímat nad životním údělem… Krajina, ač silně stylizovaná, má totiž své kouzlo v každém úseku cesty. Je fuk, jestli zíráte do pouště, po které se honí vítr, nebo vzhlížíte k zalesněným horám, ze všeho by šla udělat tapeta. A k tomu hudba z kazet…
Kazety? No jasně, vždyť jsou to přeci devadesátky, no ne? Inu, sbírání kazetek je samo o sobě příjemná zábava a hudba z Road 96 s vámi rozhodně zůstane nějakou dobu i po dohrání. Setting hry je ale takový… všelijaký. Přestože pokreslené a polepené kazety devadesátkami přímo křičí, jejich obsah, jakkoliv atmosférický a příjemný, má mnohdy do údajné doby daleko. Toto zvláštní bezčasí (ať už zamýšlené, nebo ne) se podepisuje i na vzhledu a chování postav. Je tedy ve výsledku úplně jedno, v jaké době se příběh má odehrávat, a zůstává otázkou, proč tvůrci datum zmiňují. Stejně tak se ve Firewatch dozvídáme, že jsme v roce 1989, ale tohle info je nám vlastně k ničemu.
Procedurálně g̶̶̶̶̶̶̶e̶̶̶̶̶̶̶n̶̶̶̶̶̶̶e̶̶̶̶̶̶̶r̶̶̶̶̶̶̶o̶̶̶̶̶̶̶v̶̶̶̶̶̶̶a̶̶̶̶̶̶̶n̶̶̶̶̶̶̶á̶̶̶̶̶̶̶ opakovaná záležitost
A teď k tomu horšímu. Road 96 totiž bohužel slibuje mnohem více, než se jí ve skutečnosti daří hráčům skutečně předat. Když ji poprvé dohrajete (a myslím tím celou, prvním útěkem přes hranice to skutečně nekončí), budete mít pocit, že jste vážně odehráli něco výjimečného. Problém nastává, když se ke hře pokusíte vrátit a prožít „úplně jinou cestu“, jak vám hra slibovala. Tady se omlouvám, ale bez spoilerů to bohužel nepůjde, takže případně přeskočte dva odstavce. Pokud totiž hru spustíte podruhé, zjistíte, že to s tou náhodností a generovaným obsahem nebude tak horké. Zatímco některé cestovatele můžete potkat během jakékoliv události, jiní mají předpřipravená „první setkání“, kterým se bohužel nevyhnete. Chápu snahu vývojářů pokusit se udržet narativ v rukou alespoň nějakým způsobem (byť bych s nimi polemizoval o tom, zda za důležité považují ty správné postavy), zároveň se ale nemůžu ubránit pocitu, že tu šlo udělat více.
Větší problém je, že i když fakticky každý průchod je trochu jiný, protože cestovatele potkáváte v jiném pořadí, v jinou noční dobu a během jiných situací, když už se dostanete do scénky, kterou znáte, většinou nemáte šanci ji odehrát jinak. Hra tak úplně nepočítá s tím, že by vás nakonec zavedla jinam, nebo byste k postavám měl jiný vztah. Jenom to holt odehrajete v jiném pořadí. A přitom některé scénky vyloženě prosí o to, aby bylo možno odehrát je jinak. Hra vám ale ve většině případů na výběr nedá. Rozdílnosti „runů“ nepřidává ani bezcharakternost vašich postav vedená snahou ztotožnit hráče s postavou. Během čtvrté cesty k hranici už ale budete tuhle postavu hrát stejně, jako tu první a navíc si nebudete jistí, s kterým z cestovatelů měla vaše postava jakou interakci.
S tím souvisí další problém – „nebezpečný přechod“. Jelikož na každé budce ve hře visí plakát s pohřešovanými puberťáky, hráč od začátku něco očekává. Že přesun samotný bude nebezpečný a trnitý. Že bude třeba vyhýbat se policii a projíždějícím autům, která vás můžou udat. Že bude potřeba handlovat s ostatními puberťáky o jídlo a prohrabat každou popelnici. Survival hry nás bohužel příliš rozmazlily. V lokaci většinou seberete tak jednu plechovku, ostatní „uprchlíci“ jsou většinou symbolizováni NPCčkem prodávajícím kazety a projíždějícím autům i hostům benzinek jste ukradení. Když jsem se k hranicím dostal s plným zdravím a 100 dolary poprvé, měl jsem pocit, že mám neskutečně štěstí. Když se mi to povedlo počtvrté za sebou, byl jsem už jen rozmrzelý. Hra vás zpočátku bohužel až příliš vybičuje k pocitu, že tu půjde o přežití. Ale o tom Road 96 není.
Nenaplněná očekávání a přesto příjemná jednohubka
O čem ještě není, ač se snaží být? O volbách a demokracii. Málokdy se totiž v historii volili takoví kandidáti, jaké nám představuje hra. Kéž by byli jednoznačně dobří, nebo zlí. To by pak ty zlé nikdo nevolil. Prezident Tyrak je dost plochou postavou a je otázkou, proč jej vlastně „druhá strana“ zvolila. Co nabízí? Složité politické otázky hra zametá pod koberec modrého dobra a červeného zla a nedává možnost si s žádným obyvatelem Petrie pořádně promluvit. Jistě, můžete se jich zeptat, co si myslí, ale otázky jsou velmi povrchní a vlastně k ničemu. Hra vám ani nedá na výběr – Tyrak jde po náctiletých a vy tedy musíte pryč. O jeho oponentce ale vlastně nevíte nic, protagonista jen dokola opakuje, že „tohle by se za ní nedělo, bylo by líp“. Bylo? Jako bych znovu slyšel tuzemská předvolební prohlášení, že opozice může nabídnout jenom to, že není Babiš.
Road 96 by se rádo připojilo k důležitým hrám, zalíbilo se puberťákům hledajícím další coming of age story, přineslo politickou zprávu i ohromující gameplay. Paradoxně si ale prohlášením o výjimečnosti samo šlape po štěstí. Politika je navíc bezzubá a „rozhodnutí“ mívají stejnou váhu, jako ta v Life is Strange. Navíc se při hraní vrací neobytný pocit, že šlo z konceptu vytěžit mnohem víc. Kde jsou mí kamarádi uprchlíci? Kde je moje skrývání se před policií a boj o život? A chcete mi vážně tvrdit, že během 3000 kilometrů šest lidí za sebou potká 7 stejných lidí? (Dobře, tohle už je ode mě přehnané, ale nemohly by alespoň ostatní postavy dělat něco víc? Nebo aspoň nevypadat stejně?) Hra ale funguje velice dobře jako atmosférická jednohubka. Dobře napsané postavy, příjemná hudba, nádherné krajinky. Pravděpodobně nikomu nezmění pohled na hry (nebo dokonce na život), jako to před lety udělalo první LiS, rozhodně však stojí za to si jej minimálně jednou zahrát. Pokud byste ale rádi využili slíbeného „náhodného generování“ obsahu, doporučuji vám krotit svá očekávání. A přináší tato vlastnost vlastně hře skutečně tolik navíc? Možná by Road 96 lépe fungovalo jako pěkný railroad.
Hra byla recenzována ve verzi pro Nintendo Switch, najdete ji ale i na Steamu a Epicu.
Zvuk a hudba - 90%
Grafika - 60%
Hratelnost - 60%
Obsah a příběh - 60%
68%
Road 96 by mnohem lépe fungovalo bez vydavatelových prohlášení o „tisíci rozdílných cest“ a „náhodně generovaných setkáních“. Ta jsou spíše náhodně umístěna na mapu, než aby byla pokaždé jiná. Hře ale nejde upřít snaha o něco většího a ohromujícího. To se sice nevydařilo, ale dobře napsané postavy, nádherné scenérie a příjemná hudba určitě některé hráče uhranou.
