Prokletá Věž – i lineární příběh může mít kouzlo. | Recenze

Michaela Merglová napsala Píseň Oceli, což byla typická hrdinská fantasy, ale nesmírně čtivá. Naproti tomu Prokletá Věž vás zavede do špíny a hnusu zlodějské bandy, která má před sebou nelehký úkol. Dostali se, takříkajíc, na dno a cesta zpět na výsluní vede jen pomocí pokladu. Dostat ho dokáže jenom jeden zloděj, nejlepší zloděj v kraji, který bandu zradil. Jaká bude cesta od ztracené důvěry?

Michaela Merglová se snaží od začátku zaujmout moderním postupem. Krátké věty a vpád čtenáře přímo do děje. Docela dobře to funguje a rychle vás to vtáhne do prostředí špíny a hnusu, nevěstek u prasečáku a podsvětí ve kterém Lovka a její banda přežívá. Autorka se tak pustila do vcelku nelehké tvorby, která může být dost přesycená zvlášť těmi, kteří fantasy nejen čtou, ale i hrají a jinak prožívají. A v tomto se Prokletá Věž nijak nevymyká.

Příběh je totiž lineární jak průchod hrou, ale není to nuda. Graduje až do úplného konce, který je velmi dobře zpracovaný. Byl jsem fakt překvapený, jak “dobře” Prokletá Věž skončila. Škoda jen, že meč a magie má meče a magii až v závěru. Osobně by se mi líbilo víc akce a míň filozofování. Dokonce je na konci i prostor pro pokračování. A pokud by se takové našlo, doufám, že bude epičtějších rozměrů, protože příběh je největší tahák Michaely Merglové.

Můžeme polemizovat o tom jestli použitý jazyk sedí ke stylu psaní Michaely Merglové a jestli by si některá místa nezasloužila trochu popisu nebo většího seznámení. Občas jsem se přistihl, že nevím co čtu. Měl jsem mlhavou představu o tom jak kdo vypadá, ale nedokázal jsem se donutit abych si nějakou postavu oblíbil. Nicméně mě Prokletá Věž “dostala” a i přesto, že jsem byl skeptický, našel jsem si cestu k téhle nadějné české fantasy knize. Doufám, že se Michaela Merglová zařadí mezi vaše oblíbené autory, protože si to zaslouží.