MÝTY 17: Kdo seje vítr | Recenze

Osobně je mi DC Vertigo více než blízké. Příběhy, které se pod značkou skrývají, jsou totiž většinou natolik propracované a nevšední, že nadchnou i toho nejnáruživějšího čtenáře. Nenechte se totiž mýlit. DC není jen Batman a Superman, Joker nebo Harley Quinn. DC Vertigo totiž dalo život nejen mainstreamovým super hrdinům, ale taky skvostům, jako je Sandman, Lucifer nebo Mýty. A to zmiňuji jen ta díla, která sama vyhledávám.

Příběh Mýtů se ke mně dostal úplnou náhodou. Můj muž si takhle jednou nechal v Krakatitu poradit, co za komiks může přinést své náročné ženě k narozeninám. Přelouskala jsem první svazek s názvem Legendy v Exilu rychlostí blesku. Doufám, tedy, že jste stejně jako já, odpověď na otázku Kdo zabil Růženku, úspěšně našli…

Teď mám však v ruce již 17 svazek téhle úspěšné ságy a je stejně chytlavý jako její předchůdci. Ač mi dalo chvilku zabrat smířit se s faktem, že větry, prostě nejsou větry jako větry, ale vážná věc a přestala jsem si představovat…no. Však vy víte co. Myslím, že představovat celou sérii, je po tolika vydaných dílech už lehce zbytečné, tak se pojďme podívat jen na tu část kdy je Pan Temný mrtvý a Severní Vítr bohužel taky.

Komiks zpracovali stejní tvůrci, jako všechny jednotlivé díly a to legendární Bill Willingham, který dal duši celému světu Mýtů a kreslíř Mark Buckingham, kterého můžeme znát například z díla Smrt, nejlepší čas tvého života.

Předešlý svazek mě nechal tak trochu v očekávání a příběh zůstal na můj vkus příliš otevřený, takže jsem byla na novinku přirozeně velmi zvědavá. Upřímně jsem však opět lehce zklamaná. Ač je svazek opravdu chytlavý nezvládla jsem jej přečíst na jeden zátah. Příběhových linek je totiž v knize tolik, že jsem se občas v jednotlivých světech začala ztrácet. Znáte ten pocit, když se začtete, všechno se vám v hlavě pospojuje, postavy ožijí a jednotlivé okna jsou samostatným světem? Přesně víte, kde se nacházíte, cítíte vůni lesa, ve kterém se zrovna s Bufkinem snažíte schovat před rozzuřenými tygry a najednou konec. Přeskok do jiného světa a koloběh se opakuje. Každé dvě až tři stránky. Potřebovala jsem vždy čas na vstřebání jednotlivých částí.

Ač je hlavní dějová linka poměrně jasná je roztříštěná natolik, že je potřeba se vracet. Celou dobu víme, že je nutné najít nový Severní Vítr a je potřeba jej najít mezi Wolfiho mláďaty, což se Sněhu samozřejmě příliš nelíbí. Mláďata musí podstoupit sérii zkoušek, aby se jedno z nich mohlo stát následníkem. Tím, že se najdou stránky, které jsou stejně barevně kolorované stalo se mi, že jsem skočila z příběhu do příběhu a divila se, že mi nedává smysl.

Příběhové linky, další příběhy a hostující kreslíři

V knize jsou však příběhové linky tři. První, ta hlavní se týká zkoušek Wolfiho dětí. Druhá se odehrává na Manhattanu, kde se paní Sprattová snaží vymyslet plán, jak se pomstít za smrt Pana Temného a třetí nám odkrývá další kousek putování dřevěného špalku, co vypadá jako prasátko, ale je to prý koza, strašáka s hlavou z dýně, skleněného kocoura a Bufkina. Opičáka bez křídel.

Osobně jsem si tedy nejvíce užila druhou část svazku, která nabízí vánoční příběh a opravdu zajímává setkání. Vzhledem k blížícím se svátkům na mě dýchla taková ta správná zimní nálada.

Poslední část Mýtů je věnovaná hostujícím autorům. Opět můžu s čistým štítem říct, že příběhy, které nám vypraví jsou geniální a bohužel, mě bavili více, než Mýty samotné.

Nenechte se však odradit. Série Mýty jsou jedním z nejlepších komiksů, které DC Vertigo nabízí. Smršť fantazie a nečekaných zvratů a dobrodružství vás donutí číst jeden svazek za druhým. I když to vypadá, že poslední dva díly byly spíše výplní pro další příběh věřím, že to má svůj význam.