Každý, kdo vyrůstal na přelomu tisíciletí, si velmi dobře pamatuje fenomén plastových arén, do kterých se za zvuku natahovacích pásků a křiku vrhaly točící se kovové káči. Hračky a anime seriál Beyblade definovaly dětství nejednoho školáka, avšak ve videoherní podobě se tento koncept nikdy nedočkal moderní, dospělejší nezávislé obdoby. Vývojářské studio Henry’s House se společně s tvůrcem Oscarem Brittainem rozhodlo tuto mezeru zaplnit. Jejich novinka Slayblade láká na návrat do éry Y2K, estetiku první generace PlayStationu a návykovou roguelite hratelnost s točícími se čepelemi.
Král ulic s myší v ruce
Premisa hry je sympaticky přímočará a na nic si nehraje. V kůži mladého pouličního vyzyvatele jezdíte na skateboardu po stylizovaném nízko-polygonovém městě, vyzýváte ostatní bojovníky na rozích ulic a snažíte se vystoupat na vrchol neoficiálního žebříčku, abyste porazili místního arogantního boháče. Hra se nesnaží o žádný hluboký psychologický epos ani rozvětvené dialogové stromy, slouží jako čistá esence arkádové zábavy zabalená do parodického tvrzení, že pokud zemřete ve hře, zemřete i v reálném životě.
Samotná hratelnost je vystavěna na geniálně jednoduchém ovládání. Celou hru lze v podstatě odehrát pouze pomocí myši a levého tlačítka. V aréně udělujete své čepeli směr a rychlost, odrážíte se od mantinelů a snažíte se zasáhnout soupeřovu káču tak, abyste vyčerpali její rotaci, poškodili její odolnost nebo ji rovnou vystřelili z hrací plochy. Fyzikální model je příjemně pružný, údery mají správnou kinetickou váhu a pocit, kdy se vaše čepel po přesně mířeném odrazu zakousne do protivníka, vyvolává okamžitý přísun dopaminu.
Skládání dokonalé zbraně a hon za součástkami
Jako v každém správném roguelite titulu, i ve Slayblade hraje ústřední roli vývoj vašeho nástroje zkázy. Za peníze vyhrané v pouličních sázkách a zápasech nakupujete nové díly do své sestavy. Hra nabízí více než šest desítek různých součástek, které můžete libovolně kombinovat. Nejde přitom jen o kosmetické úpravy, protože jednotlivé komponenty drasticky mění fyzikální chování vaší čepele i její speciální vlastnosti.
Můžete vsadit na těžký, stabilní střed, který protivníky drtí hrubou silou a odolává nárazům, nebo sestavit rychlou, ostrou čepel obklopenou ničivými aurami a elementárními výboji, jež při kontaktu udělují poškození v čase. Jakmile začnete experimentovat s pokročilejšími synergiemi, stává se ze skládání vlastní káči návyková alchymie. Úspěšně zvládnutý build dokáže zvrátit zdánlivě ztracený duel v několika málo vteřinách, kdy soupeře doslova rozmetáte na součástky.
Audiovizuální návrat do roku 2000
Největší zbraní hry je její prezentace. Slayblade vypadá a zní přesně jako zapomenutý klenot z přelomu tisíciletí, který jste si kdysi koupili na vypáleném cédéčku k prvnímu PlayStationu. Hranatá 3D grafika, ručně kreslené 2D portréty postav a retro paleta barev fungují bezchybně a netrpí přehnanou přeplácaností.
Hudební doprovod si zaslouží absolutorium. Soundtrack míchá chytlavý lo-fi hip hop, jungle a elektronické groovy, které k pouličnímu ježdění na prkně a soubojům s káčami padnou jako ulité. Zvukový design úderů kov na kov, bzučení rotujících čepelí a jásot přihlížejících diváků skvěle dokreslují uvolněnou atmosféru letních prázdnin bez povinností.
Kde se čepel zadrhává
Navzdory vysoké stylovosti a povedenému jádru má Slayblade několik neduhů, které zabraňují tomu, aby se stal absolutní špičkou žánru. Nejvýraznější slabinou je uživatelské rozhraní v inventáři a správa součástek. Procházení desítek dílů bez přehledného souhrnného porovnávacího okna je zbytečně těžkopádné a hra by si zasloužila mnohem lépe vysvětlit některé skryté mechaniky a významy pasivních aur.
Dalším limitem je rozsah a délka jednotlivých běhů. Pokud se vám podaří najít silnou kombinaci útočných dílů, hra ztrácí na výzvě a většina běžných oponentů představuje jen rychlé figurky na odstřel. Po několika hodinách se začne projevovat i určitá repetitivnost prostředí městských uliček a absence plnohodnotného multiplayeru zamrzí dvojnásob, protože právě souboje živých hráčů by tomuto formátu dodaly nekonečnou životnost.
Verdikt: Stylová nostalgická jednohubka
Slayblade od Henry’s House je přesně tím typem menšího nezávislého projektu, který se nesnaží zalíbit všem, ale svůj konkrétní cíl plní s obrovskou láskou k předloze. Nabízí neuvěřitelně uspokojivou kinetiku soubojů, chytlavý soundtrack a poctivou dávku nostalgie po hračkách z dětství, to vše za velmi příznivou cenu.
I když by hře prospělo přehlednější menu a časem možná i online zápolení, jako odpočinkový titul na pár odpolední funguje znamenitě. Pokud máte slabost pro estetiku začátku milénia a toužíte znovu zažít napětí z točících se čepelí v aréně, Slayblade vám udělá velkou radost.
