S francouzským komiksem u nás máme dlouholeté zkušenosti a s každou tamní novinkou, která se ocitne na našem trhu se tak pojí jistá očekávání i předpoklady. Jména Lupano a Andréae ale byla do vydání série Azimut pravděpodobně i pro zaryté fanoušky poměrně neznámá. Přestože ani jeden z nich není žádný zelenáč a ve své domovině mají oba na svědomí pěkné množství bandes dessinées, v zahraničí se nejedná o zvlášť zaběhnuté autory. Potřeštěný komiks ale nejspíš nezapadne ani v jedné ze zemí, kam se od svého vydání dostal. A u nás jej rozhodně nejde přehlédnout.
Místo za ptákem času tentokrát za časem samotným
Azimut vypráví o krajích, kde čas je všudypřítomný a honba za věčným životem nespočívá v metaforických rovinách. Skutečně můžete zkoušet lovit ptáky a jiné poletuchy, kteří vám jsou schopni prodloužit život. Cokoliv se zde pohybuje vzduchem, je na čas nějak navázané. Nejzajímavější jsou pravděpodobně polomechaničtí ptáci, kteří jednou za čas snesou vejce, ze kterého se vylíhne podiva – tedy stvoření, které připadá zvláštní i obyvatelům tohoto světa. Čas ale i přes svou všudypřítomnost hraje spíše druhé housle, hlavní zápletka komiksu je jiná. Nefunguje sever. Jednoduše není na severu a vypadá to, že si trajdá všude po světě. A jestliže na stálosti severu závisí orientace lodí, ptáků, ale i hraje roli i např. ve státnických dokumentech (tu zemi na sever od hranic si zabíráme taky), je zaděláno na pořádný problém.
Postavy samotné nejsou pro čtenáře ani tak protagonisty jako spíše průvodci. Jejich minulost i rozhodnutí sice cestě za objevením záhady putujícího severu dávají smysl a směr, jsou tak však hlavně od toho, aby čtenáři zprostředkovaly řádně potrhlou jízdu a oslovily jej případnou hlubší myšlenkou, než aby mu přirostly k srdci. Jde více o archetypální karikatury, než propracované osobnosti, což vzletný svět Azimutu alespoň trochu drží při zemi. Zahanbeně přiznávám, že i když jsem si příběh užíval plnými doušky, po pár dnech od přečtení vydoluji z paměti pouze jméno Laperďous. Charaktery si však pamatuji víc než dobře. Je tu bláznivě zamilovaný malíř, odhodlaný velitel, pletichářská mrcha a k nim hrstka podivů – prasátko, smutný mim, hadrák, kamna a servilní želva… Takovou skupinku jednoduše pro šílenou cestu po kontinentu potřebujete.
Postavy karikovaných skrčků nám doplňuje spanilá a možná až přehnaně vnadně kreslená múza, jejíž dekolt ale naštěstí nezabírá místo v každém panelu.
Ztřeštěné, ale promyšlené, velkolepé, ale nepřehnané
Lupano před nás staví unikátní svět, který se brání jednoznačnému pojmenování a recenzenti a kritici po celém světě se ho proto snaží připodobňovat k pracím různých zavedených autorů. Zaznívají příměry jako Giliamovské, steampunkové atd. Přestože sám Azimut považuji za ryzí fantastiku, je mi jasné, jak by se mnozí oháněli, kdybych ho zkoušel onálepkovat jako fantasy nebo sci-fi. Proč by to ale nešlo? Pravděpodobně je komiks nejblíže subžánru New Weird, tedy sedí někde vedle sérií jako (Svět Bas-lagu a Jižní zóna). V rámci u nás vyšlého komiksu je pravděpodobně nejbližším srovnání Ekhö a Doba ledová, byť obojí srovnání kulhá na obě nohy. Ve zkratce – zapomeňte na staré známé. Tohle je skutečná fantastika, která se nedrží zažitých klišé. Je plná ztřeštěných nápadů, které ale nerozbíjí vnitřní konzistenci a zároveň neškodí ani vyprávění. A komiksů, u kterých byste měli pocit, že držíte v rukou něco „jiného“, u nás příliš mnoho není.
Přesto mohu milovníky francouzských děl uklidnit – pár povědomých styčných bodů se zde tak najde. V komiksu se například dost mluví, dialogy ale nepůsobí neuměle a snaží se děj hnát kupředu. Pokud jste ale přeci jen spíše fanoušky vyloženě dobrodružných kousků, ve kterých se dějí striktně logické události, nemusel by Azimut být vaším šálkem čaje. Postavy karikovaných skrčků nám doplňuje spanilá a možná až přehnaně vnadně kreslená múza, jejíž dekolt ale naštěstí nezabírá místo v každém panelu. A ačkoliv se nám v pozdě vykresluje alespoň na první pohled promyšlený svět, je stále především kulisou a komiks nesklouzává do samoúčelné výtvarné onanie. Oba autoři prostě moc dobře vědí, co dělají, a jak to nepřehnat.
Rozmanitostí ke světlým zítřkům
Lupano se od začátku tváří, že ví, co a proč chce vyprávět. I věci, které se zprvu zdají nahodilé a lehce k smíchu (vojenské nohy Pidistánu) se nakonec vysvětlí. A to je komiksu rozhodně ku prospěchu, protože bez ústřední myšlenky a promyšleného světa by se pouze jednalo o další příběh o cestě odněkud někam. Rozhodně jej ale pozvedá ještě další věc. Andréaeho kresba (ač detailní) má setsakramentský švih a nezabíhá do zbytečného „ťunťání“ a šperkování. Je taky dost solidní, aby obstála i bez jásavých barev, byla by to ale škoda. Ty totiž tvoří jednu z předností Azimutu. Nejen, že bychom přišli o zlatavé pouště a tajuplnou zeleň pralesů, celá jedna kapitola o návštěvě u prapodivného lorda by najednou přišla o šmrnc. V některých scénách je to skutečně barevnost, co napoprvé uchvátí čtenářovo oko, a díky tomu, že je naše prapodivná skupinka neustále v pohybu, se vám jednotlivá prostředí nestihnou okoukat.
Azimutu navíc výborně sluší veliký formát, ve kterém výborně vynikne nejedna přehnaná grimasa. Komiks se sice díky velikosti v kombinaci s tlustou pevnou vazbou zdá jako pěkný cvalík, věřte mi ale, že díky svižně napsaným dialogům a bezchybnému tempu panelů Azimut přečtete mnohem dřív, než jste předpokládali. A to je taky to, co vám radím – přečíst ho co nejdřív, abyste se pak k němu mohli několikrát vracet. Protože pokud byste si měli koupit jeden komiks, radím vám, aby to byl tenhle. Dílo pánů Lupana a Andréaeho totiž na našem trhu působí svěžím dojmem a srší z něj hromady nápadů, jejichž množství by jiné fantastické série mohly jen závidět. Tak doufejme, že se chystané druhé knize podaří rozehranou cestu dobře uzavřít. I když díky tomu, že jde spíše o jakýsi „zážitek“ než dobrodružné čtení, neměl by snad případný nepodařený konec vadit tolik, jako u jiných výpravnějších komiksů.
