Susanna Clarková se po dlouhých 16 letech rozhodla vydat nový fantasy román Piranesi. Autorku kdysi proslavila její velmi oceňovaná románová prvotina Jonathan Strange & pan Norrell. Od té doby napsala ještě soubor fantasy povídek Dámy z Grace Adieu a jiné povídky. Jak se Clarkové po dlouhé přestávce povedl návrat ke psaní?
Kde se vzal název Piranesi?
Autorka se při psaní knihy velmi inspirovala uměleckou tvorbou jistého Giovanniho Battisty Piranesiho (1720 – 1778). Byl to italský grafik, rytec a architekt fascinován antickou architekturou, kterou rád zobrazoval ve svých dílech. Piranesi ale nejen replikoval to, co viděl. Ještě k tomu navíc přidával něco ze své vlastní fantazie. Na papíře a rytinách mu tak následně vznikly snové výjevy velkolepých a složitých staveb, oproti nimž je člověk malý a nicotný.
Clarková Piranesiho imaginaci přejímá a přetváří ji do podoby světa, který je tvořen velkými místnostmi jednoho gigantického Domu plného soch různých typů a velikostí. Melancholii architektonického universa narušují pouze pravidelné mořské přílivy a jeho ptačí a rybí obyvatelé. Uprostřed toho všeho se setkáváme s hlavním hrdinou, jež nás přibližně po 60 stran knihy provádí a seznamuje se svým jedinečným prostředím. Jeho dětinskost, přátelskost a až posvátná úcta k Domu příběhu dodávají velkou míru snovosti a divu. Na hrdinově nevinné zvídavosti a upřímné lásce k jeho domovu je cosi uklidňujícího a musím se přiznat, že téměř po celou dobu jsem si jeho vnitřní monology užívala.
Peklo v ráji
Idylu narušuje pouze protagonistovo fyzické a psychické strádání. I když věří, že se o něj Dům stará, tak v podstatě živoří. Musí si stále hlídat zásobu potravin a hledat palivo na zimu, aby nezmrzl. Nejvíc jej ale trápí tísnivá samota. Kromě expresivních soch, které ho zároveň fascinují a děsí, a záhadných lidských ostatků je náš protagonista po většinu času naprosto sám. Jedinou výjimku tvoří jeho tajemný soused, jehož hrdina nazývá Ten druhý. Je to právě tato osoba, která hlavní postavu oslovuje jménem Piranesi. Společně pak oba provádějí podivný výzkum. Po skončení bádání Piranesiho přítel vždy záhadně odejde někam do svých Síní.
Jelikož je náš hrdina důvěřivý a zoufale toužící po lidském kontaktu, tak se nad chováním Toho druhého nijak nepozastavuje. Piranesi si navíc nepamatuje, jak se do Domu dostal, ani odkud svého přítele zná. Navíc díky psaní deníku zjišťuje, že zapomíná i věci, které se staly po jeho příchodu. Přibližně v půlce příběhu vybudovaná snová představa splaskne jako propíchnutý balón a s ní i celá záhadnost, alespoň pro mě.
V podstatě se jedná o typické klišé, kdy se hlavní postava ocitne v neznámém prostředí a nic si nepamatuje. Čímž se dostáváme k hlavní přednosti i kameni úrazu celé knihy. Prostředí universa tvořeného jednou obří budovou s vnitřním mořem je úžasně vykreslené. Bohužel je tam po většinu příběhu jen na parádu a jeho potenciál mi přijde naprosto nevyužitý. Většinu druhé poloviny příběhu čtenář stráví hledáním pravdy četbou ztracených deníků, skládáním trpkých vzpomínek a popíráním kruté skutečnosti.
Kdybychom příběh oprostili o jeho fantastickou architekturu a přítomnost alternativních světů, tak nám zbyde typická premisa pro thriller. Knize by prospělo využít více fantasy, anebo naopak se fantasy úplně zbavit. Takhle příběh zůstal někde napůl cesty a při čtení jsem se proto nemohla zbavit pocitu, že mi tam něco chybí. Vzhledem k nevyužitému potenciálu prostředí mi i přijde, že by bylo možná lepší, kdyby se z celého Piranesiho zážitku nakonec vyklubal jen hořkosladký sen. Jedná se zkrátka o přímočarý příběh, který se však čte velmi dobře a i přes určité nedostatky zanechává silný dojem.
Verdikt
Příběh - 85%
Postavy - 80%
Styl psaní - 90%
85%
Naše skóre
Piranesi je příjemná oddechovka ideální třeba na cestu do vlaku. Autorka umně vykresluje záhadné, snové prostředí, v němž je bohužel ukryt průměrný a lehce předvídatelný příběh. I přes určité nedostatky je kniha velmi čtivá a rozhodně potěší čtenáře s vizuální představivostí.
