Call of Duty Vanguard – když zklamání dostane jméno

Doby, kdy mě nekonečné série jako Call of Duty nebo Battlefield vystřelovaly z kecek, jsou nejspíš nenávratně pryč. K tomuto závěru mě přivedly oba tituly, které ve zmíněných sériích koncem loňského roku vyšly. I když bych chtěl dštít síru, musím uznat, že po technické stránce bylo Call of Duty: Vanguard v době vydání oproti nejnovějšímu počinu z dílny DICE naprostým skvostem. Pokud se ale mám držet slušných výrazů, nenuťte mě ho srovnávat třeba s Halo Infinite. Pokud to půjde, zkusím se vyhnout srovnávání s předchozími Call of Duty, nejen proto, že jsem všechny díly nehrál, ale i proto, že bych se rád vžil do kůže CoD panice, pro něhož je Vanguard první láska.

V hlavní roli důvěra

Když se otevíraly dveře vagónu a já zahlédl hořící Hamburg, padla mi čelist. To bylo poprvé a naposled.

Svoji kampaň postavil Vanguard na příbězích vojáků z různých koutů druhé světové války, k jejímuž průběhu ale přistupuje po svém a bavíme se tak o alternativní verzi této historické události. Během zhruba šesti hodin relativně nudné kampaně obujete boty čtyř vojáků, kteří, přestože jsou každý z jiného “těsta”, dohromady tvoří vynikající tým, založený hlavně na důvěře (to vám hra nezapomene každých 15 minut vmést do ksichtu). Od čestných bojovníků, přes střelce se zeleným mozkem, až po pomstychtivé patrioty. Takhle pestrý tým máme k dispozici. Každý z hrdinů nám pomocí vlastní série misí vysvětlí, proč je takový, jaký je – proč je nejlepší. Budete tak skákat po světě nejen v prostoru, ale i v čase, abyste se nakonec ocitli v cutscéně, kde jsou z vyprávění všichni paf, zázračně prozřou a do žil sem jim vlije chuť přepsat dějiny. Samozřejmě ve jménu důvěry.

Kluci a holky ze Sledgehammer každého vybavili zvláštními dovednostmi, které nikdo jiný ze skupiny nemá, na Rusku Paulinu ale už vývojářům buď nezbyla fantazie nebo došla česnečka na vyhnání kocoviny. Rádoby srdceryvný příběh obyčejné holky, které Němci zabijou rodinu (jak originální), doplnili o roli stalingradského Spider-mana s neobyčejnými bojovými schopnostmi. Jako by nestačilo přehopsávání z vagónu na vagón v úvodních minutách hry. Přesto patří ruské mise k těm povedenějším a hráče osloví asi nejvíce z celé hry. Chápu, že Call of Duty v některých dílech již šláplo vedle nebo chtělo být cíleně ulítlé, mezi roky 1939 a 1945 to ale nepatří.

Frustrujícím zážitkem jsou i mise, kde očekáváte zpestření, které je vám ale vyrváno z ruky stejně jako hračka, již vám rodiče nechtějí koupit. Příkladem za všechny jsou letecké mise, kdy na oko dostanete do ruky knipl, abyste mohli potrápit nepřátelská Zera, též známá jako Mitsubishi A6M, nejlepší stroje japonské císařské letky. Ovládání letadla je až přehnaně omezené a na jeho chování máte velmi malý vliv. A takových momentů, kdy ztrácíte kontrolu nad svojí postavou, je na mě ve Vanguardu až příliš.

Poměrně povedené vyprávění nudných a předvídatelných příběhů je doplněno velmi hezkou grafikou a ještě o bod víc bych dal zvukovému doprovodu. To ale na navození válečné atmosféry nestačilo a většinu času si přijdete spíše jako na bláznivé jízdě než v rozvážném válečném režimu. Pokud jste k Vánocům dostali svůj premiérový herní stroj, určitě na tohle poprvé nebudete vzpomínat s odporem. Jestli jste ale zkušená herní coura, kamarádkám se zážitkem nepochlubíte.

Přestože jsem na úvodních řádcích vyzdvihl technickou stránku hry, neznamená to, že by byla úplně bez chyb. Občas zmizí nějaká klíčová postava, takže vám hra nedovolí pokračovat. Nemyslete si, že to vyřešíte nějakým last checkpointem. Hezky si misi střihnete znovu.

Kampaň obsahuje mnoho herních mechanik, které v multiplayeru – hlavním taháku hry, nevyužijete a velmi se liší i tempo, takže ji nemůžeme vnímat ani jako jakýsi tutoriál pro režim více hráčů. Osobně nad kampaň věším velký otazník s vykřičníkem a budu si přát, abych je nemusel přesunout i nad příští díl.

Nezůstávejte single

Míval jsem období, kdy jsem single režimy Call of Duty ani nehrál a vrhnul jsem se rovnou na multiplayer. Ten je hlavním lákadlem i v případě Vanguardu a pokud vás bavil u předchozích dílů, nejspíš si ho užijete i tady. Zážitek opět tvoří hlavně hráči, které na cestě válčícím světem potkáte, obsahuje ale několik zajímavých módů, jež vám pomohou na leccos zapomenout.

Nutno zmínit, že Vanguard běží na stejném enginu jako Modern Warfare a jakmile se probudíte v prvním zápasu, zasáhne vás přesvědčení, že hra byla vyrobena v roce 2021 s velkým důrazem na next-gen. Vývojáři nepochybně vynaložili mnoho úsilí, aby hra vypadala dobře a klobouk dolů, to se povedlo. Zajímavou změnou oproti ostatním dílům je zničitelné prostředí, platí však pouze pro vybrané části mapy a v zásadě se tak nedočkáme ničeho, co bychom už neznali a kvůli omezením je celá tahle vlastnost o ničem.

Už stačí

Vanguard bohužel dokazuje, že všeho moc škodí. A v tomhle případě už škodí moc Call of Duty. Čtyřiadvacátý díl působí, že vývojáři jsou u konce s nápady a celá hra je pro mě velkým zklamáním. Kampaň je tak nezajímavá, že i pár dní po jejím dohrání mám problém si na ni vzpomenout, abych ji zhodnotil v recenzi. Pokud se ale chcete svižným tempem vyřádit se samopalem, multiplayer je jasná volba a částečně dokáže napravit reputaci singleplayerové části. Nejste-li ale fanoušky online válčení, věnujte čas raději Halo Infinite.