Assassin’s Creed Valhalla útočí na trpělivost | Recenze

Deyr fé, deyja frændr, deyr sjalfr it sama, ek veit einn, at aldrei deyr: dómr um dauðan hvern.

Další Assassin’s Creed je za mnou, tentokrát s podtitulem Valhalla. Dvanáctý v pořadí, pokud nepočítám vedlejší projekty. Kdybych měl ke hře promluvit, jako k synovi, asi bych mu řekl: “Změnil ses. Vyrostls, ale nezmoudřel jsi. Byl jsi pro mě důležitý a těšil jsem se na to co nového se dovím jako kdysi. Dřív ti záleželo na historii. Dnes už jsi jen ozvěna toho co jsi býval.” Nedá se nic dělat pustíme se do toho.

Nejdřív se oblažíme čísly. Hra vyšla 10.11. po devatenácti dnech mám ve hře 104 hodiny a asi jsem ji dohrál. To “asi” je velmi důležité, protože jsem nevěděl, jestli jsem tenhle Assassin’s Creed dohrál a musel jsem se poradit se strejdou Gůglem. Nejzmatenější konec v historii Ubisoft série je za mnou. Valhalla je bezpochyby velká a dlouhá hra. I kdybych spěchal, tak míň než 40 hodin to jistě nebude. Pokusím se popsat nějak rozumně tuhle krvavou cestu za slávou a kdoví čím. I když musím přiznat, že to nebude snadné, protože jsem fanoušek jak série, tak severské mytologie i historie. Tím pádem se vě mě všechno mísí.

Nemá cenu popisovat Assassin’s Creed Valhalla od začátku až do konce. Pokud jste někdy slyšeli o Assassin’s Creed Origins a Odyssey, tak máte představu o tom jak vypadá Valhalla. Poznamenám tu několik změn od ostatních her. Velký svět k prozkoumávání ovšem bez otazníků. Tentokrát je mapa tečkovaná. Zlatá tečka znamená Cennosti, obvykle ve formě stříbra nebo ingotů potřebných k vylepšování zbraní a výbavy, někdy i kouskem výbavy či zbraně. Modrá tečka jsou tzv. Tajemství. Občas tam najdete prokleté území, občas nějaký malý příběh, občas nějakého starého válečníka, který si přeje odejít do Valhally. Bílé tečky jsou artefakty. Jinými slovy Anglie je posetá tečkami k prozkoumávání a je to jedna z věcí, kterou jsem si užil.

Inventář se od posledního dílu příliš nezměnil kromě jedné věci. Konečně nemusíme po každých pěti minutách řešit novou výbavu. Věcí je mnohem méně a můžete se tak zaměřit na jejich postupné vylepšování. V rámci skillů pak můžete posilovat bonusy, které výbava přináší, protože každý set patří do jedné ze zvířecích kategorií. Skillů je tu přespříliš a jejich otevírání je jeden velký nepořádek. Máte tři možnosti. Boj na blízko, boj na dálku a plížení. Jenže dopředu nevíte jaký skill se objeví, protože celý strom je schovaný a otevírá se postupně, jak získáváte body na vylepšení. Během toho navíc odemykáte buňky s nejasným popisem. Například +3 ke kritickému zásahu. Ale není jasné, co číslo znamená. Mimoto ve větvi boje na blízko vesele sbíráte i vylepšení boje na dálku a tak podobně. Jedinou útěchou vám může být to, že po čase nebudete řešit co odemykáte.

Assassin’s Creed Valhalla se snaží navázat některými drobnostmi na předchozí díly. I na starší hry jako byl Brotherhood. Hledání starých pokladů v jeskyních pomocí skákání a jednoduchých puzzlů se vrací. Také skrytá čepel se vrátila. Sice ji Eivor (v mém případě muž s dívčím jménem) používá obráceně, ale aspoň má všech pět prstů. I mise se dají řešit víceméně plížením, ale vzhledem k tomu, že Eivor je často doprovázen, tak sebemenší chyba znamená prozrazení a váš doprovod, se neumí jaksi vrátit do stavu “nejsem vidět, jdeme potichu”. Totiž doprovod nespouští alarm. Takže mezitím, co vy se krčíte v křoví, váš spoluplížitel se vesele prochází před křovím a nepřátelé dělají, že ho nevidí.

I přesto všechno je valhalla nádherná jako celek. Je to fotogenická hra. Často jsem se zastavil a hrál si ve foto modu, který je bohůmžel základní a nedá se srovnávat s Ghost of Tsushima. Jen ty animace. Ty jsou minimálně pět let pozadu. Postavy mají víc výrazů v boji než při mluvení. A jejich mávání rukama při mluvení je spíš směšné v dnešní době.

Ale vraťme se k mému útočnému nadpisu. Otevřeně řečeno je to perverzní hra. Je to sice ultimátní vikinská fantazie, ale podle mě jsou některé věci už za hranou únosnosti. Nečekal jsem historickou přesnost, ale trochu umírněnosti by neškodilo. Proto jsem sepsal seznam věcí, které mě osobně štvou a vadí mi. Hodnotil jsem to bez tohoto seznamu, ale podle mě je fér to zmínit.

• zbraně – historicky i tvarově mimo, jednoruční meč se kterým je Eivor pohřbený v celé hře nelze získat. Řemdih v roce 877. Výsměch. Obouruční meče. Plátová zbroj. Nemusím pokračovat dál.
• boj – naprosto nesmyslné pohyby při boji. Hlavně Eivor. Sek sekerou celým tělem. Výsměch.
• zvětšování zbraní – když vezmete zbraň do ruky zvětší se. Vypadá to naprosto příšerně protože zbraně narostou do nesmyslných rozměrů.
• kostýmy – nejenže Eivor a celý Raven clan je jak od módní policie, ale vývojáři neudělali ani řádný výzkum symboliky. Nechali se ovlivnit pop kulturou a tak najdete ve hře i symbol Vegvísir, který je mnohem mladší než tzv. doba vikinská.
• dopisy – dá se předpokládat, že většina populace v té době neuměla číst a psát, přesto si vesele posílají dopisy do schránky.
• Animus omezení – Díky tomu, že jste v podstatě v Animu je stále nemožné zabíjet civilisty. I když jsme vikingové, i když pleníme kostely a kláštery, pokud dáte opatovi sekyrou do hlavy dostanete výrazné varování.

Co se mi naopak líbilo je, že Ubisoft si sice mytologii malinko poupravil po svém, ale v zásadě to tam sedí. Koneckonců cokoliv je lepší než Marvel a Hel jako sestra Tóra. Moc mě potěšilo, že země, které navštívíte působí uvěřitelně. Anglie vypadá jako Anglie. A je radost se v některých místech procházet.

V nadpisu jsem také zmínil trpělivost. Chyby všude a pořád. A nejen obvyklé chyby open-world her. Nedokončitelné questy, minimálně jednou denně crash hry (PS4 Pro) nebo létající lodě. Nejvíc, ale mou trpělivost otestoval samotný průchod hrou. Všimněte si, jestli to budete hrát, že většina hry je začarovaná magickým číslem Power Level. Většina hry se totiž otevře až na Power Levelu 90 včetně výletů do jiných světů. Za mě špatný design a špatné krokování průběhu. Proto také dávám hodnocení tak nízko. Několikrát jsem se přistihl, že vlastně nevím, co hraju a proč vlastně dělám to co dělám.

I přesto všechno jsem si našel ve hře něco co mě bavilo. Průzkum, rybaření, příběhy obyčejných lidí a pohledy na Anglii. Plus pár věcí, které nechci spoilovat, abych vám nezkazil zážitek, kdybyste se náhodou rozhodli jít plenit Anglii. A v neposlední řadě musím zmínit Orlog. Což je sice něco úplně jiného než tady ve hře, ale pod tímto názvem se skrývá minihra, která mě fakt bavila a pracuju na jejím fyzickém zpodobnění.

Na co se určitě můžete těšit? Hudba. Einar Selvik byl součástí vývoje hudby pro hru a je to znát. Dokonce ho můžete slyšet na své lodi, kde vám jako sklad Bragi bude zpívat nebo vyprávět příběhy (osobně se mi líbí ten o souboji poezie). Koneckonců Einar dobře popsal svůj pohled na hru, tak si můžete udělat obrázek i podle člověka, kterého obdivuji.

Nakonec si dáme vtipné video mého koně, kterého jsme pojmenovali Maximus. Podle jedné nejmenované pohádky. Chová se stejně jako on.

Doufám, že jestli hru hrajete nebo se chystáte hrát, tak nám dáte vědět, jak se to zdá vám. Podle mě je čas aby Ubisoft změnil styl a vrátil se zpět k Eziovi nebo Connorovi.