The Blood of Dawnwalker – krvavý úsvit nového žánru

Když se před lety na světové herní scéně zjevila překvapivá zpráva o tom, že ostřílení veteráni podepsaní pod legendárním třetím Zaklínačem zakládají své vlastní, plně nezávislé studio Rebel Wolves, hráčská očekávání okamžitě vyletěla do naprosto astronomických výšin. Samotní vývojáři tehdy věrným fanouškům sebevědomě slibovali nekompromisní, revoluční a temný pohled na žánr akčních RPG. Slibovali svět, který se nebude štítit skutečně dospělých témat, a hratelnost, v níž každá morální volba ponese zničující následky.

Nyní, po dlouhých letech pečlivého, tichého vývoje a nekonečného čekání komunity, konečně držíme v rukou The Blood of Dawnwalker. Hru, která měla ambice zbořit zavedené, často únavné konvence otevřených světů a přinést pohlcující zážitek, na jaký herní průmysl dosud nebyl připraven. A hned na samotný úvod je nutné s čistým svědomím říci, že celkový výsledek je přesně takový, jaký byste od takto zkušeného a extrémně ambiciózního týmu čekali: ohromně fascinující, nesmírně inovativní, ale zároveň pod obrovskou tíhou vlastních gigantických ambicí občas velmi nepříjemně klopýtající.

Středověk utopený v blátě, krvi a čiré beznaději

Vaše vůbec první opatrné kroky v The Blood of Dawnwalker vás okamžitě přesvědčí o tom, že tady se na žádné barevné, pohádkové hrdinské eposy o záchraně nevinných princezen skutečně nehraje. Evropa drsného 14. století, do které jste bez milosti vrženi, je systematicky drcena nemilosrdnou a všudypřítomnou pandemií černé smrti. Mor zde kosí nevinné rolníky i bohatou šlechtu po tisících, bez jakéhokoliv náznaku slitování. Zablácené, páchnoucí ulice kdysi prosperujících a pyšných měst jsou nyní lemovány dřevěnými vozy přetékajícími mrtvolami.

Z temných, neprostupných lesů a bažin se ozývá zoufalý nářek posledních přeživších a do toho všeho apokalyptického zmatku se ze stínů sebevědomě vynořili upíři. Nikoli však jako romantičtí, elegantní antihrdinové z brakové literatury, ale jako brutální apex predátoři, kteří naplno využili absolutní zranitelnosti zdecimovaného lidstva. Do tohoto hnijícího, krví nasáklého a bohem opuštěného světa vstupujete jako Coen. Jde o cynického bývalého elitního vojáka, který byl proti své vlastní vůli nakažen pradávným prokletím a stal se takzvaným Dawnwalkerem, tragickou, rozpolcenou bytostí navždy uvězněnou na tenkém prahu mezi lidskostí a věčným zatracením.

Příběh a neúprosný tikot hodin

Základní příběhová premisa se na první pohled může zdát až překvapivě komorní, osobní a přímočará. Vaším primárním hnacím motorem a jedinou zbývající nadějí v tomto pozemském pekle je záchrana vaší vlastní rodiny, která zmizela beze stopy kdesi v chaosu rozpadající se společnosti. Geniální scénáristé z Rebel Wolves však velmi rychle dokazují své vypravěčské mistrovství. Na tuto zdánlivě jednoduchou kostru totiž postupně nabalují nesmírně komplexní a hutné vrstvy vysokých politických intrik, fanatického náboženství a surového lidského zoufalství. Dialogy napříč celou obří hrou jsou napsané s absolutní precizností. Všechny zúčastněné postavy mluví dobově, zemitě a často se zcela oprávněně uchylují k vulgarismům, které ale v daném kontextu nepůsobí nijak samoúčelně, nýbrž odrážejí zmar doby.

Tím absolutně nejzásadnějším, nejvíce inovativním a pravděpodobně také uživatelsky nejdiskutovanějším prvkem celého titulu je všudypřítomný, neúprosný časový limit. Na nalezení a záchranu své milované rodiny máte k dispozici přesně třicet herních dnů, přičemž den i noc mají své pevně dané časové úseky. Zpočátku tento neotřelý mechanismus působí jako naprosto geniální oživení poněkud zkostnatělého žánru open-world RPG. Znamená to totiž, že každá únavná cesta mezi městy, každý delší spánek nutný k vyléčení utržených zranění a každý splněný okrajový úkol vás stojí drahocenný čas z vašeho celkového fondu.

The Blood of Dawnwalker vás tak brutálně nutí dělat skutečně strategická rozhodnutí. Rozhodnete se obětovat den na záchranu osady, nebo tyto lidi chladnokrevně necháte napospas bestiím, abyste stihli vyslechnout klíčového informátora? Tento tlak bohužel v pozdějších fázích hry začne uměle penalizovat vaši touhu po průzkumu krásně zpracovaného světa, což může při prvním hraní vyvolat značnou frustraci z promarněného potenciálu nádherných lokací.

Úmorný lidský den a frustrující boj

Duální hratelnost představuje ten vůbec nejhlubší středobod celé mechanické a vizuální identity The Blood of Dawnwalker. Hra de facto ve svém gigantickém balení obsahuje dvě fundamentálně odlišné hratelnostní smyčky, které se naprosto plynule a nevyhnutelně střídají s každým dalším západem a východem slunce. Během dlouhého dne se hlavní hrdina Coen pohybuje po nebezpečném, nepřátelském světě v podstatě jako obyčejný, zranitelný člověk. V této konkrétní denní fázi se jako hráč musíte spoléhat převážně na opatrnou diplomacii, tiché plížení, pozvolné získávání cenných informací a tradiční, pomalejší šermířské souboje s těžkým obouručním mečem a pevným štítem.

Myšlenka, že musíte ve dne zapojit spíše dedukci a ve stínech se vyhýbat obrovské přesile, zní na papíře naprosto úchvatně. Praxe je ovšem bohužel značně nevyrovnaná a problematická. Denní herní pasáže totiž po několika desítkách hodin nevyhnutelně upadají do poměrně hlubokého, ubíjejícího stereotypu. Samotný lidský soubojový systém působí už od úplného začátku až do samotného finále nepříjemně těžkopádně a prkenně. Bolestivě mu chybí kýžená rytmická plynulost, jednotlivé bojové animace útoků na sebe nenavazují vždy zcela hladce a mechanika uzamykání nepřátel v soubojích s početnější přesilou někdy až tragicky selhává. Mnohdy tak budete vztekle bojovat spíše s neposlušnou, zmatenou kamerou než se zfanatizovanými středověkými inkvizitory, kteří po vás hází hořící pochodně.

Extatická upíří noc plná neředěné krvavé destrukce

Naštěstí pro všechny frustrované hráče, jakmile slunce konečně zmizí za krvavým obzorem a krajinu zahalí neprostupná tma, hra okamžitě chytne neuvěřitelný, téměř až extatický druhý dech. Noční hratelnost, kdy se Coenova kletba naplno probudí a on se během vteřiny transformuje v nezastavitelné monstrum s nadlidskou silou, je prostě čistou, neředěnou a krystalickou radostí z řízené destrukce. Vertikální pohyb herním světem dostává s příchodem noci zcela nový, nevídaně osvobozující rozměr. S pomocí ostrých, vysunovacích drápů dokážete bleskurychle a bez jakékoliv námahy vyšplhat po těch nejvyšších kamenných hradbách nebo ladně a naprosto nehlučně skákat na obrovské vzdálenosti mezi střechami budov.

Samotný souboj se v tu magickou chvíli z defenzivní, úmorné nudy plynule mění v nesmírně krvavý a brutální balet smrti. Okamžité trhání bezbranných nepřátel na kusy, surové vysávání jejich krve k rychlému obnovení vlastního pošramoceného zdraví přímo uprostřed zuřivé bitevní šarvátky a plošné, zničující využívání temné krvavé magie patří k tomu absolutně nejlepšímu, co současná RPG scéna vůbec dokáže nabídnout. Získaný jasně hmatatelný pocit absolutní nadlidské síly je zkrátka opojný. Můžete se doslova vrhnout do středu nepřátelského ležení a během několika málo úderů z něj udělat naprostá jatka. O to víc pak ale bolí následné nevyhnutelné ráno, kdy opět přijdete o své smrtící schopnosti.

Progrese, která vás nenechá ani na chvíli vydechnout

Systém vylepšování postavy je dalším nezpochybnitelným, hmatatelným důkazem faktu, že tvůrci z Rebel Wolves rozhodně nechtějí průměrným hráčům nic usnadňovat ani jim dávat obrovskou moc úplně zadarmo. V této nekompromisní hře nečekejte naprosto žádné triviální, automatické přidělování bodů do zdraví nebo výdrže s každým novým dosaženým levelem. Zdejší RPG mechanismy jsou nesmírně hutné, matematicky promyšlené a nadmíru komplexní. Cenné zkušenostní body totiž během běžného hraní získáváte velmi pomalu a každé jednotlivé odemčení zcela nové aktivní či pasivní dovednosti ve spletitém pavoukovi schopností má naprosto zásadní, trvalý vliv na váš celkový budoucí styl hraní.

Můžete se plně a výlučně soustředit na vylepšování svých křehkých lidských smyslů a mistrovské diplomacie. To vám následně spolehlivě odemkne zcela nové dialogové volby, sníží ceny u zkorumpovaných obchodníků a umožní vám vyhnout se desítkám zbytečných krvavých konfliktů s městskou stráží. Nebo naopak můžete všechny těžce nabyté dovednostní body s temnou radostí investovat výhradně do svých primitivních upířích instinktů a stát se tak nepřemožitelným nočním bohem masakru. To z vás ale pochopitelně během jasného dne udělá nesmírně snadný a lákavý terč, jelikož vaše oslabená, nedotrénovaná lidská schránka zůstane neuvěřitelně křehká a při každé menší chybě i fatálně zranitelná.

Krása nového enginu vykoupená krvavou hardwarovou daní

Když se detailněji podíváme na samotné technologické a audiovizuální zpracování celého projektu The Blood of Dawnwalker, dostaneme naprosto ukázkovou a do očí bijící lekci o dvousečnosti těch vůbec nejmodernějších dostupných herních technologií. Renomovaní vývojáři logicky sáhli po ohromně populárním Unreal Engine 5. A nutno přiznat, že při prvním podrobném pohledu na grafické zpracování jihovýchodní Evropy, která se potýká s drtivou morovou nákazou, vám zaručeně spadne brada. Extrémně husté, téměř neprostupné podzimní lesní porosty, ranní hustou mlhou zahalená městečka plná umírajících ubožáků i monumentální, detailní ruiny starých zborcených gotických hradů zprostředkovávají mrazivou, realistickou a neuvěřitelně tísnivou atmosféru.

Způsob, jakým pokročilé dynamické nasvícení nechává ostré ranní slunce pomalu pronikat skrze prachem zanesené okenice do potemnělých, zatuchlých středověkých hospod, je vizuálně naprosto dechberoucí a posouvá hranice herní grafiky opět o malý kousek dál. Bohužel tato ohromující a nepopiratelná umělecká krása si vybírá extrémně krutou a neodpustitelnou daň na celkové technické optimalizaci, která je v době vydání bohužel naprosto prachbídná a nedostatečná. Hra masivně trpí velmi znatelnými a otravně častými propady snímkové frekvence, které trhají plynulost obrazu, neustálým rušivým doskakováním detailních textur přímo před nosem hráče i bizarními fyzikálními chybami umělé inteligence, která se hloupě zasekává o každičký druhý kámen na cestě.