Zavádějící nadpis? Čistý úmysl dámy a pánové. Páč netflixácký počin Love, Death and Robots je tím nejvýstižnějším a nejstručnějším popisem knihy Silikonový ostrov od Čchen Čchiou-fana. Ne, ani já neumím pořádně přečíst jméno autora a ne, nebudu se pokoušet si jej zapamatovat. Jestli existuje negativní protipól dokonalosti čínského sci-fi, tak jsou to jména hlavních postav a jména autorů. Všechna zní stejně, všechna mi dávají zabrat a všechna mi dělají chaos v ději.
Stále však musím v duchu děkovat nakladatelstvím jako je Planeta9, že nám obyčejným smrtelníkům takové skvosty servírují na stříbrném podnose. Kde jinde bychom se prokousávali hromadami bordelu hlídaného očipovanými kybernetickými psi nebo zkoušeli virtuální drogy? Brouzdali se nechutně černou toxickou vodou, plnou medúz a kovového odpadu, ve které se koupou děti a ženy perou prádlo? Kdo by nás seznámil se šroťáky? Nechci říct, ať zavřete oči a zacpete si nos, ale v případě Silikonového ostrova vám možná nic jiného nezbyde.
Strašidelný střet s budoucností
Stejně jako je tomu v případě seriálů Love, Death and Robots nebo Black Mirror i v knize Silikonový ostrov balancujete na hraně mezi fikcí a realitou. Ne nadarmo je styl psaní Čchen Čchiou-fana označován za sci-fi realismus. Vzhledem k rychlosti technologického pokroku, tvorbě odpadu a vlastně i reálné existence ostrova odpadků jsme jen krůček od toho, aby se kniha stala alternativní věšteckou koulí. A není to hezký pohled. Ač byla vydána už v roce 2013, z aktuálnosti myšlenek autora mi jde mráz po zádech. Někdo by řekl, že ta kniha zraje jako víno. Zapomeňte na chvilku na všechny mutace Covidu, které nás sužují a sužovat budou a představte si, co se bude dít ve chvíli, kdy hodnota odpadků bude vyšší, než lidský život. Ochota zničit si zdraví i genetickou výbavu za cenu kbelíku čisté vody. Zní vám to povědomě? Bodejť by ne.
Svět je velký, ale kde je možné nalézt skutečný ráj?
První část knihy je krutým odrazem novodobé společnosti. Reálný svět nacházející se na okraji Číny se neukazuje zbytku světa a už vůbec ne Američanům, kteří přijedou na Silikonový ostrov obchodovat. Od začátku příběhu je jasné, že existují dva Silikonové ostrovy. Ten uvnitř, který vzkvétá díky prodeji kovového odpadu a součástek. Drahá auta, dobré jídlo, čistá voda. Tři gigantické čínské klany udávající řád a ovlivňující veškerou politickou scénu ostrova. Ta druhá část je realita – svět šroťáků, kteří se postupem času stali sami odpadem. Odpadem společnosti, která je však potřebuje. Kdo jiný by se přehraboval tunou nepotřebného kovu, kyberimplantátů a PVC a třídil je tak, aby se mohli dostat zpět do oběhu?
Scott Bradle přijíždí na Silikonový ostrov s velmi lákavou obchodní nabídkou. Zajištění dlouhodobého ekonomického růstu, pracovních míst, lepší život i ovzduší. Recyklační technologie Wealth Recycle. Kdo je však tenhle chytrák doopravdy?
Příběh jako vystřižený z titulní strany novin. Američan, který si myslí, že má nad Číňany navrch a Číňani, co si myslí, že jim Američani nemůžou vidět do hlavy. Ve světě, kde děti místo míče používají k hodu nabitou protetickou končetinu je dost těžké uvěřit, že všemu vládnou staré klasické obětní rituály. Moderní svět za sklem VR brýlí se střetne s historií ve chvíli, kdy vůdce klanu Luo Tin -čcheng objeví souvislost mezi nemocí svého syna a šroťačkou Mimi. A tady překročíme pomyslný práh mezi realitou a sci-fi. Příběh se zamotá, Anarchy Cloud nevěřícně kroutí hlavou, člověk splyne se strojem a tajfun, který se řítí na ostrov nemá úplně v plánu zpomalit. Chaos?
Ekologická katastrofa
Zhruba v polovině knihy jsem ztratila kompletně přehled o tom, kdo je vlastně klaďas a kdo ne. A nevím to do teď. Stejně jako nevím, kdo je Scott Bradle. Od začátku si vás příběh přehazuje jako ping pongový míček. V jeden moment vás přepadne vlna empatie s vůdcem šroťáku Li-Wenem. O několik stran později však nemáte pro jeho činy pochopení. V případě Mimi tomu není jinak. I když je šroťačka pod nadvládou viru a v jejim těle spolu válčí dvě osobnosti nevíte, zda jsou její rozhodnutí správná nebo ne. Podvědomě si obhajujete každý krok, který Mimi udělá.
Až do konce příběhu si nebudete jisti, jestli jsou hlavním tématem knihy mizerné podmínky na okraji společnosti, ekologická katastrofa, hybridní politika nebo splynutí člověka se strojem. Děj se opírá o ukázkové motivy kyberpunku a vy to Čchion-fanovi opravdu věříte. Všechno. Každé slovo. Celá takhle směs pocitů utváří jeden svět – život na Silikonovém ostrově.
Baví mě neustálé narážky na Ameriku srovnávanou s Čínou. Bez servítek. Amerika jako spouštěč katastrof, předchůdce všech finančních tunelů a podvodů, nebezpečných pokusů na lidech i zvířatech. Čína jako spolupachatel, protože se všechno to zlo snaží napodobit. Narážky na plastové výrobky a nekvalitní padělky Made in China. Jakmile přijmete fakt, že se opravdu jedná o sociální kritiku, zaplaví vás vlna smutku.
Nemůžu říct, že by se mi kniha četla jednoduše. Příběh se do mě zakousával stránku po stránce, hlouběji a hlouběji, jako očipovaný pes. A nechtěl pustit. Knihu chcete dočíst, i když víte, že na jejím konci rozhodně nečeká nic pěkného. Technologie použité k mučení popsané tak detailně, že musíte knihu zavřít. V případě fantastiky v hloubi duše víte, že se jedná o fikci. V případě Silikonové ostrova se však fakt, že jde o smyšlený příběh přijímá dost špatně. Možná je důvodem i inspirace městem, kde Čchen Čchiou-fan vyrostl. Město, které je považováno za největší recyklační centrum elektronického odpadu na světě. Ekologickou katastrofu.
Nekonečný popis
Nikdy jsem neměla z knihy tak rozporuplné pocity. Byla jsem mnohdy strašně zmatená z rozvleklých popisů emocí a situací. Několik řádků květnatého popisu občas zapříčinilo, že jsem zapomněla, co si vlastně představuju a kde se v příběhu nacházím. Musela jsem se vrátit zpět v čase a připomenout si základní myšlenku. Ani recenze se mi nepíše jednoduše. Zmatek pocitů, který ve mě příběh vyvolal nejde úplně roztřídit. Kniha je geniální. Je skvěle napsaná a brnká na ty nejtenčí struny smyslového vnímání člověka. Předpokládám, že přesně tohle Čchen Čchiou- fan zamýšlel. Donutit nás přemýšlet. Zastavit se. Cítit. Možná proto do teď nevím, jestli se mi líbila nebo ne. Ta kovová pachuť v ústech, mě jen tak neopustí.
Děkuji Veronice z Planety9, že to s mou stávkující mailovou schránkou nevzdala a kniha se ke mně dostala.
Naše skóre
Příběh - 80%
Postavy - 70%
Překlad - 100%
Obálka - 100%
88%
Verdikt
Už dlouho ve mě žádná kniha nevyvolala takovou vlnu různorodých emocí, jako Silikonový ostrov. Šíleně reálná kyberpunková jízda, která si zaslouží více pozornosti, než se ji dostává. Začtěte se a nechte se ovládnout virem. Co cítíte?