Videohry. PC hry. Nebo prostě jen hry. Už celá desetiletí se společnost dohaduje o tom, jaký vliv mají hry na vývoj dítěte či pubescenta. Je několik názorových táborů a ať už se zařadíme kamkoliv, nedá se tomuto tématu upřít jistá dávka kontroverze. A co teprve rating? Má ve světě her svůj smysl, nebo je to prostě jen nálepka? Dnes se na to podíváme z mého osobního pohledu. Samozřejmě mě zajímá, jak se na to dívají čtenáři, takže očekávám žhavou diskuzi. Bez dalších okolků se pustíme do toho.
Mami, koupíš mi GTA?
Začnu oblíbeným titulem, který zná snad každý. A to konkrétně pátým dílem, který je velmi vydařený, ale je to také jedna z mála her, kterou bych osobně nedoporučil do takových 12–13 let. Důvod je jednoduchý. V příběhu jsou momenty, které podle mě mladší nemusí pochopit a bez dohledu dospělého můžou pokřivit náhled na svět vnímavého dítka. Například scéna mučení je velmi těžce vysvětlitelná pro mladší děti. Ale to vychází z toho, jak to s „nevhodnými“ hrami mám já. Mám volnější přístup.
Nechávám své děti hrát a sledovat cokoliv. Jsem u toho s nimi a snažím se sledovat reakce. Pokud je něco špatně, tak o tom mluvíme. Většina her je lehko vysvětlitelná. Tohle jsou ti zlí. Tohle jsou dobří. Zachraňujeme svět. Lovíme zvěř apod. Ale co se týká složitějších vztahů a příběhů, popřípadě scén, tam občas tápu jak to vysvětlit. Například to zmiňované GTA. Podle mě totiž samotná scéna není špatná a má své místo ve hře. Ale pokud necháme dítě bez dohledu a necháme ho si o tom přemýšlet svou hlavou, výsledek může být různý. Například já jsem se to snažil vysvětlit pravdivě. Že tohle se může někdy někde stát a že Trevor, za kterého hrajeme, je v podstatě rozporuplná postava, která dělá neuvážené věci. Tenkrát mi to přišlo to nejrozumnější, co mě napadlo.
Můžou za to hry a nikdy jinak
Jistě jste slyšeli o masových vrazích v USA i v Evropě. V naprosté většině případů se objeví zmínka, že na počítači nebo na konzoli „střelce“ byly nalezeny hry s válečnou tématikou. Call of Duty, Battlefield jako ty nejznámější. Kromě pár vtipálků, kteří tvrdili, že v takových hrách trénovali, je to spíš výsledek senzacechtivosti novinářů. Různé výzkumy prokázaly, že hraní her nemá negativní dopad na vývoj člověka. A jiné zase, že má. Ale podle mého názoru pokud necháme děti „jen“ s hrami může to negativně ovlivnit řešení určitých situací.
Byl jsem svědkem roztržky dětí druhé třídy základní školy a při řešení se zjistilo, že dotyčný agresor měl chuť vyzkoušet to, co zná z hry. Tahle situace mi dala hodně, protože jsem si pak mohl promluvit s dotyčným dítětem a zjistit, jak o tom přemýšlelo. Vůbec nedomýšlelo následky svého konání a tohle je právě asi jediný případ, kdy jsem si osobně “potvrdil”, že hraní her může mít špatný vliv na vývoj dítěte. Ovšem i toto je diskutabilní, ale pro mě osobně to byla cenná zkušenost.
Rodič ne řidič
A právě proto je důležitá role rodičů. Jenže kolik rodičů se zajímá o to, co hrají děti? Časy se sice naštěstí mění, ale ještě to není úplně ono. Někteří rodiče totiž naprosto přehánějí ochranitelské pudy vůči svým dětem. Cokoliv co má nálepku vyšší, než je věk dítěte, je zavrhnuto. Můžeme polemizovat o tom, zda je to dobře, nebo ne. Ale představme si následující scénář.
Máme tu náruživou hráčku, která se hrám věnuje detailně a není tedy pouhým typickým konzumentem. Sní o tom, že bude hry vyvíjet a těší se na hodiny informatiky, kde může popustit uzdu fantazii a vyrobit jednoduchou animaci v Pivotu. Rodiče jí ovšem nedovolí hrát hry pro starší, protože mají pocit, že je v nich něco nevhodného. Za několik let už je dívenka dost stará na to aby si hru zahrála, ale mezitím jí rodiče hry tak znechutili, že se o ně přestala zajímat. Vždy mě mrzel nevyužitý potenciál a přesně tohle se děje a dít bude. Snad se jen můžeme víc věnovat dětem a řešit s nimi co a jak hrají. Proč je to baví a kam to směřuje.
Sex, drogy a rating
Díky ratingu a podobným restrikcím je pak vydání hry jako je Agony událostí. Přičemž kontroverze nespočívá jen v zobrazování nahoty a násilí, ale v přímé účasti hráče. Například ve hře Succubus (Madmind Studios, vývojáři Agony) se doplňuje zdraví tím, že potratíme dítě matky spoutané v pekle. Je zde možnost tyto minihry vypnout a dokonce skrýt nahotu, ale já se ptám proč? Nejsme schopní zajistit aby se hra nedostala tam, kam nemá? A je opravdu škoda, že nevychází víc her, které by se zabývaly kontroverzními tématem, nebo alespoň šokovaly svou odvážlivostí.
Kde jsou hry o mučení ve středověku? Hry o otroctví? Kde jsou hry o vyvražďování osad amerických indiánů? Není cílovka. Ale z vlastní zkušenosti vím, že o ty kulisy ve hrách nejde vždy. Tudíž, kdyby to bylo se zábavnou mechanikou, jistě by si to své publikum našlo.
Mílovými kroky
Ačkoliv bych byl rád, kdybychom se posouvali vpřed k otevření tabuizovaných témat, dění a nálada v současné společnosti tomu nenasvědčuje. Místo toho se ploužíme. O kontroverzních tématech se nesmíme ani zmínit, neboť společnost nás utluče svými neprůstřelnými argumenty SJW. A tak se místo břitkého humoru dočkáme pouze víc a víc tlaku na to, aby hry vypadaly, jak si někdo jiný přeje. Hlavní roli hrají peníze. I proto je těžké vyrábět hru jako dílo, které má svůj půvab a uměleckost. Místo toho abychom vyráběli to, co chceme a vysvětlovali dětem, co se tím myslí a na co to naráží. Všechny tyto roviny jsou propojené a dokud se společnost nepovznese nad věc, nemůžeme čekat změnu.
