Java hry 1: nostalgické začátky

Dnešní díl retra bude krapet jiný. Nezaměříme se v něm na konkrétní titul, nebo na sérii her, podíváme se rovnou na celou jednu herní generaci a platformu zároveň. Ta je zajímavá nejen tím, že padla za oběť příliš rychlému technologickému vývoji, ale hlavně tím, že se o ní téměř vůbec nemluví. Jako by pro mnohé symbolizovala „dobu temna“ a éru zvěrstev, na kterou je lepší zapomenout. Přestože období boomu těchto her trvalo necelé desetiletí a většina by na něj nejradši zapomněla, pro některé (včetně mě) šlo o dobu, která formovala jejich herní vkus. Jde samozřejmě o mobilní hry. Klasické, dnes už stařičké .jar soubory na tlačítkové telefony.

Proč to ticho pěšině?

Na začátek trocha teoretizování. Jestliže jsou současné mobilní hry většině hráčů videoher k smíchu, považují se za méněcenné a jejich hráči jsou v pozici téměř podřadné rasy, věřte tomu, nebo ne, ale java hry jsou na tom ještě o trochu hůř. Najdete desítky nových článku ve stylu: TOP deset her na Gameboy, které stojí za to si zahrát i dnes, o java hrách na mobil ale nikdo nemluví. A když už, tak si jen povzdechne, jaký jsme to hráli odpad. Milovníci herní historie hromadí desítky obskurních konzolí a hry na ně vykupují za drahé peníze, málokterý z nich ale vlastní Sony Ericsson C510, aby na něm mohl hrát Gravity Defied. Proč?

Ač se to pomalu ale jistě mění, současný internet je stále velmi americentrický. A v Americe ve své době mobilní hry těžko mohly konkurovat snadno dostupným handheldům, na které byli navíc tamní hráči zvyklí už od osmdesátých let, zatímco my jsme tu pořád mačkali Vlka a vajíčka. U nás se sice objevovaly Gameboye a později i DSka (jejichž hry dokázaly ty mobilní překonat ve všech ohledech), rozhodně ale nešlo o masovou záležitost. Reklamy na tato prazvláštní zařízení sice plnily dětské časopisy a magazíny s elektronikou, já sám ale první skutečné DSko viděl až někdy kolem roku 2008. To tlačítkový mobil, ten měl u nás v kapse každý a troufám se tvrdit, že pro mnohé šlo o úplně první nepočítačové digitální hry. Určitě existuje i početná skupinka gamerů, kteří se ke hraní dostali právě díky svému Sony Ericssonu. Nejsme ale prostě na síti tak často vidět, a tak nás na internetu pořád masírují nostalgické vzpomínky na Segu Genesis a arkádové automaty, které se ale historie tuzemského herního trhu dotkly spíše okrajově.

Druhým problémem může být nemožnost oživení této kultury. Staré konzole se staly předmětem zájmu sběratelů a herních geeků, kteří si dali za svůj životní cíl opěvovat tato stará zařízení a šířit slávu jejich her. Je tedy pravděpodobné, že víte o množství starých her z konzolí, které jste reálně nikdy neviděli, ani na nich nehráli. Některým hrám jejich opěvování přineslo následný remake/remaster, či prostě vydání na novější typ konzole, aby si tuto legendu mohly zahrát i mladší ročníky. Java hry ale této slávy nedosáhly, jejich „zlatá léta“ byla kraťoučká a geograficky omezená. Spousta vydavatelství, která tehdy produkovala oblíbené tituly, buď zanikla, přeorientovala se, nebo jednoduše začala vydávat hry na dotyková zařízení. Bobbyho Carrota nám na Switch prostě znovu nevydají. Ozkoušení některé z her je tak mnohem náročnější. Musíte sehnat starý tlačítkáč, který vám pravděpodobně k ničemu jinému nebude, musíte zjistit (čert ví jak), které hry vlastně byly dobré a následně je někde upirátit, protože v běžně distribuci už je prostě nenajdete. Hrát je na emulátoru na PC jednoduše nemá cenu, stejně jako není možné spoléhat na to, že PC port hry z Gameboye vám poskytne ten správný zážitek. Ale když si koupíte starý Gameboy, tak jste za frajera, protože retro a známá značka, když si koupíte staré véčko, tak jste za pošuka.

Třetím důvodem může být již zmíněný stud. Tohle herní období je obzvláště pro nás, středo- a východoevropské hráče, hodně specifické. Zatímco Amerika a jiné „bohatší“ země měla ty nablýskané handheldy s originálními hrami na pěkných cartridgích, my jsme si tu přes Bluetooth nebo „infráč“ na K750i přeposílali .jar soubory doma překopaných portů, které někdo stáhnul na warezu. Hry byly často nevalné kvality, nikdo nemohl zaručit, že zrovna váš mobil tuhle srandu schroustá a že nebudete mít rozlišení, kvůli kterému nebudete moct ovládat spodní tlačítka. Pokud šlo o porty, byly většinou oholené na dřeň, aby je paměť našich tlačítkových miláčků vůbec zvládla. Často šlo o hříčky, které bylo možné dohrát během hodiny až dvou, cokoliv, co trvalo déle (a mělo možnost ukládání!), bylo považováno za zázrak. Mnohé hry byly pouhé propagačky k filmu, který zrovna vyšel a na kterém potřeba rýžovat. (Což se ale zrovna v našich pirátsky proslulých krajích mohlo jen málokdy podařit.) Grafika bývala průměrná až podprůměrná, hudební doprovod těžce polyfonní a herní mechaniky tak jednoduché, že dnes najdete komplikovanější minihry na lockpicking. Sečteno podtrženo, často jsme hráli vyloženě odpad. Jenže pokud jste neměli srovnání s čímkoliv jiným, všechny java hry vám prostě připadaly boží, protože jste jich najednou mohli mít v kapse třeba dvacet! Je ale pochopitelné, že při zpětném pohledu se o tomto období mnoha hráčům mluvit nechce. A o jaké hry, že se tedy jednalo? Vzhůru do historie!

Prehistorie a slavný rozjezd

Pokusme se už tak dost krátké období oblíbenosti mobilní her nějak rozdělit. Do roku 2001 můžeme mluvit o jakési prehistorii. Nejikoničtějšími jsou většinou ty hry, které se hrály dlouho. A v této době se některé často hrály dlouho hlavně proto, že jednoduše k jiným nebyl přístup. Vaše Nokie byla nesmrtelná a zrovna tuhle hru měla předinstalovanou a přes to nejel vlak. Zní to dnes možná krapet přízračně, ale v nultých letech bylo skutečně na denním pořádku přijít ke kamarádovi a zeptat se: „Prosimtě, pučíš mi mobil? Se podívám, co tam máš.“ Na což následovala odpověď: „Jo, ale nelez mi do zpráv.“ V dřevních dobách šlo o jedinou možnost, jak si zahrát něco nového. Ty mi dáš Bounce a dostaneš Honey Cave 2. Medvěda se samopalem jsem znal důvěrně nejen já, ale všichni hrdí majitelé T630. Někteří měli štěstí a dostali Q*berta, na ty méně šťastné vyšel třeba Minigolf, nebo Hledání min. Dvě hry ale znali všichni.

Pravděpodobně první mobilní hrou, která napadne každého, je totiž stařičký Snake. Had sice existoval dlouho i mimo obrazovky tlačítkových telefonů, od devadesátých let se však díky Nokiím stal hitem, který si alespoň jednou zahrál víceméně každý. Sláva Hada na černobílých (šedozelených) zařízeních zůstala neotřesitelná, když ale přišly barevné obrazovky, objevil se mu silný konkurent – v roce 2001 se zjevil Bounce. Červený míček bylo potřeba pomocí zvětšování a zmenšování dostat přes 11 nelineárních levelů a nespočet zlatých kroužků bez toho, aby se dotknul takových těch modrých parchantů. Jednoduchý koncept, ale dostat kuličku až na konec dokázali jen ti skuteční machři, tedy většinou ti, kteří Nokii skutečně vlastnili a mohli tak zkoušet donekonečna. My, kteří jsme si mobil půjčovali o přestávkách, jsme si mohli o posledních levelech nechat jen vyprávět.

Velcí hráči, kteří zůstanou

Rozjezd nastává v letech 2001–2004, kdy vznikají první velké a „slavné“ tituly. Hry už jsou v té době převážně tvořeny v kódu J2ME a začínají se s vyzváněcími melodiemi a podivnými tapetami se psy v lidských oblečcích nabízet v různých časopisech. Pošlete drahou SMSku, přijde vám hra. Hrou, která se stala stálicí na několik dalších let a pro mnohé byla příčinou zjištění, že hry se přeposílají v „jarkách“ a že jejich mobil má Bluetooth, bylo Gravity Defied. Hrubě načrtnutý motorkář a trať ze zelených linek vybízeli hráče, aby se pomocí správně načasovaného zrychlování a následného balancování motorky pokusil prohnat stroj cílovou páskou v co nejkratším čase.

Hra od Codebrew Software původně vznikla v roce 2004 jako koncept do programovací soutěže Excitera Mobile Awards, její fyzikální model ale hráče zaujal natolik, se studio rozhodlo nápad rozpracovat a o rok později vydalo hotovou hru. Třicet tratí, tři různě silné motorky (čtvrtá po dohrání), tisíce odehraných hodin a následné porovnávání časů s kamarády. Neskutečná popularita hry v Rusku v roce 2007 zajistila vznik editoru tratí, který vám umožnil vytvořit si hru podle svých představ. Mezi hráči se pak šířily různé troll verze původních tratí, tratě, ve kterých se pouze minutu padalo a tak podobně. V roce 2012 se sice hra objevila i na Androidy, původní kouzlo je ale pryč a navíc se jedná o verzi lehce upravenou.

Druhým výrazným jménem éry velkých titulů byl německý králík Bobby Carrot. V počátcích se puzzle hříčka od studia FDG Mobile Games objevovala pouze předinstalovaná na Samsunzích, s přibývajícími díly však bylo stále snazší jej někde ukořistit i na vaše zařízení. Králík, jehož jediným a přesto mnohdy zapeklitým úkolem bylo sesbírat všechny mrkve a nenechat se sejmout ostny, se dočkal celkem pěti her. Ta poslední, Bobby Carrot 5: Forever, dostala v roce 2008 i jakési DLC s novými levely – Bobby Carrot 5: Level Up! Kdo tenkrát drtil Bobbyho a ne Gravity Defied, byl „nehráč“ a „casual“. Buď sbohem hrdinný králíku, ani tvůj převod na dotykáče nebyl moc důstojný, i když s Wii verzí už to bylo trochu lepší.

Ačkoliv první hra ze série Playman ještě měla mnoho much a patří spíše k těm, o kterých se vědělo, ale které se nehrály, pořád se jednalo o začátek velmi silné značky. U Playmana téměř vždy platilo, že každá další hra byla lepší, než ta předešlá, a pokud jste tedy na svém zařízení měli Playman Summer Games 3, nebylo logicky mnoho důvodů vracet se až k prvnímu dílu z roku 2003. Letní (i zimní) olympiády patřily k tomu nejlepšímu, co jste mohli se svými kamarády hrát na jednom zařízení. Každý dostal jednoho atleta a pomocí správného načasování zmáčknutí tlačítek a sbírání bodů v disciplínách se jej snažil dostat na stupně vítězů. A mobil koloval po třídě. Za zmínku stojí kromě třetí olympiády také zimní Playman Winter Games (neplést s hrou z roku 2012 pro smartphony), Playman Beach Volleyball, Playman World Soccer, Playman Power Games a zcela unikátní a bezkonkurenční parkourovka Playman Extreme Running. Ve zkratce, na co finské studio Mr.Goodliving sáhlo, to se mu povedlo.

Na scénu v roce 2003 vstupuje ještě jeden velký hráč. Nejde jenom o sérii her, ale rovnou o celé studio. Pokud hráči mobilních her v té době znali jedinou firmu, byl to Gameloft. Jeho jednoduché oranžové logo na vás při načítání vždy svítilo o vteřinu déle, než mělo, abyste si ho řádně zapamatovali. A přestože Gameloft pro své hráče v následujících letech vydal více her než kdo jiný (a šlo skutečně o stovky rozmanitých titulů), v začátcích Gameloft znamenalo jediné – skákačky. V době stále ještě velké slávy této značky se v jednom roce dostávají na mobily hned dvě hry ze série Prince of Persia. Kromě Prince of Persia: The Sands of Time, který na dlouho stanovil, jak má vypadat kvalitní platformovka na mobily, jsme se dočkali i podivného (mezi středoškoláky velice oblíbeného) cashgrabu Prince of Persia: Harem Adventures. Harémová dobrodružství jsou lehce přeskinovaný a pozměněný první díl prince, ve kterém se vám ale za každou splněnou úroveň ukáže ve své pixelové kráse jedna ze sultánových žen. No neberte to.

Příští týden se podíváme na druhý díl mobilního retra, tentokrát zaměřeného na zlatý věk mobilních java her, roky 2004 až 2008. Takže už můžete tipovat, jestli se mezi vybranými objeví i váš favorit. Her tehdy v pár letech vyšly skutečně stovky a bohužel se dostaneme jenom na některé. A jestli jste radši na počítačové retro, připomeňte si Johanku z Arku.