Fuji Koro. Sebevražedná mise do srdce sopky. | Recenze

Nevím, jak vám, ale mně to cestování poměrně chybí. Po stém opakování věty ,,Vždyť u nás je tolik míst, které jsi ještě neviděla.” se mi otevírá kudla v kapse a aktuální vize toho, že se opravdu na spoustu míst podívám jen prstem na mapě, mi moc k dobru nepřidá. Zvlášť, když dlouhodobě plánujete výlet za sakurama do země vycházejícího slunce. Při nekonečném skrolování obrázků pod hashtagem japan na instagramu, střídavým posmrkáváním, utíráním slz a lamentováním, jak je život na nic, jsem však narazila na deskovou hru Fuji Koro. Osud tomu chtěl, abych se mohla jen na chvilku stát samurajem a podívat se do Japonska, alespoň skrze propracovanou záchranu artefaktů z jeskyně pod sopkou. Svět Fuji Koro alespoň na chvilku ukonejšil moje cestovatelské pohnutky.

Nelehký úkol pro šest samurajů

Dobrá. Pro jednoho až šest samurajů. Hra má mód, kterému se poslední dobou říká karanténa. Tedy hra pro jednoho. Máte však jedinečnou možnost získat všechno slávu jen pro sebe. V tom lepším případě můžete vzít s sebou až šest dalších samurajů a poprat se o to, kdo zachrání z jeskyně pod sopkou nejvíce vzácných relikvií, artefaktů, svitků nebo mnichů a doručí je Šógunovi, který vás na tuhle záchranou sebevražednou misi poslal. Vše samozřejmě dříve, než sopka vybuchne a všechno vzácné harampádí zůstane na věky uvězněno. I s vámi.

Vzhledem k tomu, že se nacházíte ve 4. roce éry Hóei, v roce 1707, dokážete si tuším představit, jak kvalitní a moderní vybavení můžete s sebou mít nebo jej získat. Když pomineme to, že jdete na draka v dřevěných sandálech a helmici připomínající kastrol, vyhlídky nejsou špatné. Všechno se dá upgradeovat. Jen musíte vědět jak na to a případně vzít nohy na ramena a schovat se za nejbližší šutr. Pokud budete hodně vyčůraný samuraj, funguje dobře i strategie počkám, až draka sundá někdo jiný a já jen posbírám, co spadne…

A půjdeme spolu nebo proti sobě?

V deskových hrách nejsem úplně sólista, proto jsem si na čajový dýchánek k Fuji Koro pozvala sousedy a mého nadšeného manžela. Hru jsme tedy několikrát hráli ve čtyřech a nejčastěji v kompetitivní verzi. I když je varianta pro kooperativní nadšence poměrně zajímavá, jsme všichni příliš ambiciózní na to, abychom nechtěli znát absolutního vítěze. Být zákeřný parchant je totiž větší sranda. Na pravidla si vyhraďte minimálně hodinku. I když mám občas pocit, že nad výkladem dlouze přemýšlíme a hledáme v nich kličky, i bez toho by nám pochopení základního principu hry trvalo s jistotou tak 30 minut. Ikonky na krabici nelžou a nemyslím si, že je hra vhodná pro hráče mladší 12 let. Už jen proto, že jednotlivé tahy sice časem dostanou jasný řád, ale skladba zbraní a vybavení je ze začátku poměrně komplikovaná.

Nebudu vám lhát. Už samotná krabice je obrovská! Těžká a krásná! A ona ta váha odpovídá obsahu. Příprava samotné hry nám zabrala více času, než studium pravidel. Herní plán obsahuje spoustu detailů, kostiček, žetonků a karet. Každá věc má svůj důležitý význam a jsem ráda, že autory napadlo do balení vložit rovnou i sáčky na uchovávání. Tolik drobných součástí totiž nemá žádná z našich her doma. Rozložit herní plán byl trochu oříšek. Nejsem žádná fajnovka, ale z obrázku v pravidlech se toho moc pochopit nedá, takže musíte některé části hry do sebe zapasovávat formou pokus omyl. Navíc chvilku trvá, než si celá plocha sedne, takže se vám bude všemožně ohýbat a občas budete mít pocit, že tam ten dílek prostě nepatří. Jakmile však dostavíte poslední roztomilý chrám a postupem hry se vám začne tvořit jádro sopky, zjistíte, že hra je opravdu krásně propracovaná.

Do tlumoku se toho vejde…

Pravidla přelouskaná, herní plán snad postaven. Skoro dvě hodiny pryč. Začátky jsou těžké, ale o to více se budete těšit na průchod sopkou. A draky. Hlavně ty draky. Na začátku si každý vyberete svého padavana (čti samuraje), kterému přidělíte základní počty kostiček a vybavení. Sandály included. Helma chrání hlavu, mečem jdete na draka. Jak mám ale v dřevěných sandálech skákat po rozžhavené lávě mi bylo záhadou. Karta vašeho samuraje vypadá trochu jako modernější verze hry lodě s možností potopit mnicha. Jako správná žena jsem měla velkou radost z možnosti zvětšit tlumok, do kterého postupem času nacpete pořádné množství věciček.

První samuraj může začít. Dvě rychlé akce, které si může vybrat celkově ze čtyř druhů akcí (pohyb, průzkum, sběr a odpočinek) jsou dynamické, když hrajete maximálně ve čtyřech hráčích. V pěti a více už se začínají jednotlivé tahy trochu táhnout. Tohle je však problém každé složitější hry. Po několika skocích v dřevěných sandálech chytíte (pokud neuhoříte) vražedné tempo a začnete taktizovat. Zjistíte, že z kostiček si můžete poskládat novou helmu, vytunit sandále (aha!) i meč a i když jsem měla chvílemi pocit, že jednotlivé věci vypadají jako z Minecraftu opak je pravdou. Ve finále na vzhledu vůbec nezáleží. Při troše fantazie vám bude fuk, že ten meč vypadá spíše jako rotační kulomet.

Hoď po drakovi mnicha

Co si budem. Nadšení z toho, že jdeme bojovat s draky, kteří se postupně na herním plánu objevují odpadlo ve chvíli, kdy se objevil červený drak a vzápětí legendární drak. Vidina získání dračích zubu pro vylepšení zbraně byla sice lákavá, ale když už nezabrala ani finta s hrdinským obětováním mnicha, prchali jsme. Zub nezub. A to vážně. Obrat hoď po drakovi mnicha se stal našim interním vtípkem po celou dobu hry. Po boji, u kterého vám z helmy zůstane jedna dřevěná kostička a z meče možná dvě, občas ztrácíte naději na vítězství. A v moment kdy jeden z vás dosáhne pomyslně blikajícího políčka s číslem 30 se teprve začnou dít věci. Herní plán začne postupně zaplavovat láva a vám zůstává 8 kol na posbírání materiálu, který ještě unesete a útěk ze sopky. Ze sopky se dostanete jen za pomoci lana. Doporučuju tedy okouknout jeho umístění a správně si vypočítat čas tak, abyste k němu stihli doskákat.

Když už se vám hrdinsky povede vyšplhat ze sopky, je na čase odevzdat poklady Šógunovi. Poklady, které jste získali na své misi, slouží jako bonusy pro závěrečné sčítání vítězných bodů. Do poslední chvilky tedy není úplně jisté, který ze samurajů bude vítězem. Rozhodně se nenechte zmást ikonkou ciferníku na krabici. Nevím, co to číslo 30 znamená, ale dle mého se nejedná o herní čas. A jestli ano, tak měl testovací tým nějaké super schopnosti, které nám, obyčejným hráčům, chybí. Ve čtyřech jsme hru dohráli po cca hodině a půl.

Našli jsme všechny žetonky?

A nadešel čas zabalit hru a jít spát. Otázka “Už jsou to všechny žetonky?” snad přijde u každého balení hry. Nicméně u Fuji Koro platí dvojnásob. Fakt, že žetonky jsou drobné, velmi barevné a je jich až zbytečně moc, nám občas pil krev. Barevné schéma herního plánu je sice opravdu vizuální porno, ovšem v kombinaci s barevnými komponenty nedělá úplně dobrotu. Ztrácí na jednotlivých políčkách tak dobře, že na ně prostě občas zapomenete, nevidíte je a přehlédnete je i v samotné hře. Navíc se vážně pitomě sbírají. Což u hry, která vlastně na přidávání a sbírání žetonků staví, není úplně ideální.

Fuji Koro rozhodně není hra, kterou po první partii zabalíte a už nikdy neotevřete. Nejen, že nabízí dvě základní varianty hraní, jak jsem zmiňovala na začátku, ale v příloze najdete i několik možných scénářů, kdyby vás klasika začala nudit. Cíl je však vždy stejný: užít si hru, nasbírat co nejvíce bodů a v případě remízy vzít jídelní hůlky a pustit se do férového souboje tělo na tělo.

Jsem ráda, že se mi tahle věc dostala do rukou. Nenechte se odradit složitým vzhledem. Hra působí majestátněji a šíleněji, než jaká ve skutečnosti je. Jakmile pochopíte tahový systém, věřte, že vás bude postupné objevování hracího pole velmi bavit.

P.S. Až si budete vybírat svého hrdinu, zkuste se v pravidlech dostat až na stranu 16. Budete překvapeni!