Všichni známe hry jako Super Mario Bros, Legend of Zelda nebo Final Fantasy, jejichž další a další díly se vydávají s úspěchem až dodnes. Jsou to série, které lidé stále hrají, ale kolik z nich si zahraje i ty, které to celé odstartovali? Je jasné, že o starší, dobře známé kousky je stále zájem. Jinak by Nintendo nemělo takový úspěch s NES Classic mini a SNES Classic mini (sama jsem tomu podlehla a vlastním obě). Otázkou je, kdo je hraje: lidé, kteří nostalgicky vzpomínají na dětství, či noví, mladí hráči? Můžou tyto hry dnes bavit i novou generaci hráčů?
zdroj: www.ultimateclassicrock.com
Moje tragické dětství bez her
Možná se ptáte jestli mám vůbec předpoklady k tomu odpovědět objektivně na tuto otázku. Posuďte sami. I když věkové spadám do generace, která si mohla užívat výhod a krás 16-bitových konzolí, první pořádné herní zkušenosti jsem prožívala až v době, kdy 3D ztratilo na hranatosti. Avšak moje láska k historii a potřeba hrát herní série od začátku, mě přivedly k hraní starých her. Jako děcko jsem se nikdy neproháněla krajinami Mushroom Kingdom, nezachraňovala Zeldu ani jsem nesháněla po všech koutech světa krystaly elementů. To vše jsem si vyzkoušela až v dospělosti po letech hraní moderních her.
zdroj: www.usgamer.com
A ještě tragičtější pokus to napravit
A jak se mi tedy hráli ty staré klasiky? Hned ze začátku bylo jasné, že tohle je úplně něco jiného, než na co jsem zvyklá. Žádný tutoriál, který by mě vedl za ručičku a dosti tuhá obtížnost, jediná, která je dostupná. Jako prvního jsem zkoušela Maria, myslela jsem je to pro děti, bude to jednoduché. Omyl. Buď byly děti před 35 lety větší tvrďáci nebo jsem už zdegenerovaná lety hraní na nízkou obtížnost (tipla bych to druhé). První úrovní jsem jakžtakž prolezla, druhá mě dostala. A tak jsem to zkoušela dál a dál a postupně se zlepšovala. Protože tohle jsou hry, které vyhrajete pomocí schopností a ty získáte jedině tréningem. Když už jsem nezvládala mé věčné prohry v Mariovi, zkusila jsem to se Zeldou. Kam to mám vlastně jít? Cože tady není mapa? Ve Final Fantasy mě zase dostal hned první souboj. Musím říct, že jsem dosti pohořela, a to jsem zkoušela (aspoň myslím) ty jednodušší hry. Při představě, že bych měla hrát Ninja Gaiden nebo Contra mě polilo horko.
A jaký je tedy verdikt?
Takže jsou tyto hry hratelné i pro dnešní hráče. Myslím si, že ano, ale nesmíme k nim přistupovat stejným způsobem jako k dnešním hrám. Protože na rozdíl od většiny dnešních her se v minulosti přepokládalo, že na poprvé ani na podruhé ( a někdy i na potřicáté) neuspějeme. Ty hry byly nastaveny tak, aby jste je k jejich poražení znali do posledního pixelu. A toho docílíte tak, že budete neustále dokola opakovat úrovně. I když jsem se v Mariovi nedokázala dostat ani do třetího světa, přesto mě bavil a zkoušela jsem to znova a znova. To proto, že tyhle hry mají mimořádně návykovou hratelnost, která vás nutí opakovat úrovně, dokud neuspějete. Myslím si, že i v dnešní době můžou bavit velkou část hráčů, zvlášť ty co touží po nových výzvách. A teď mě omluvte mám nevyřízené účty s Mariem.
