Muž, který spadl na Zemi je darem z nebes pro všechny čtenáře

Mé dětství a dospívání provázela hlavně fantasy literatura, tu a tam okořeněná nějakým new weirdem. Sci-fi jsem tehdy převážně „bral na milost“ a moc jsem nechápal, co mi v době, kdy si můžu v reálném čase psát a volat s kýmkoliv na druhé straně světa, může dát vědecká fikce. Teď mi nezbývá než na moje dřívější ignorantství nadávat, protože dohánět v dospělosti jakékoliv „resty“ je problematické. Natož snažit se načíst všechny promeškané klasiky sci-fi žánru. O to více potěšilo, když se na pultech knihkupectví objevil Muž, který spadl na Zemi – „rest“, který jsem neměl jenom já, ale spousta českých sci-fi čtenářů.

Muž, který spadl na Zemi se už jednou k tuzemským sci-fistům dostat mohl. V roce 1988 vyšla Tevisova novela ve slovenském překladu jako součást knihy Planéta Exilu. Autor se zde ocitl v příjemné společnosti Ursuly LeGuin a Boba Shawa. Přestože tedy jméno Walter Tevis už mělo šanci v Československu zakořenit, příběh o návštěvníkovi z jiné planety byl zastíněn jiným Tevisovým dílem. Už o dva roky později totiž měli českoslovenští čtenáři možnost přečíst si dystopický román Zpěv drozda. A ten se minimálně od českých čtenářů dočkal mnohem větší odezvy. Na Waltera Tevise pak v tuzemském prostředí pomalu sedal prach…

Tedy do doby, než se na Netflixu objevila adaptace jeho románu Dámský gambit, která se v roce 2020 stala nejsledovanějším seriálem platformy. Krom toho, že se kniha po dekádách vrátila na přední příčky prodejnosti v Americe, byla také poprvé vydána v českém jazyce. To už byl pouze krůček od toho, aby si nakladatelství Argo uvědomilo, že by se v jeho edici Fantastika mohl objevit pěkný staronový kousek. Po přečtení mohu konstatovat – jednalo se o dobré rozhodnutí. Muž, který spadl na Zemi má totiž i po 58 letech od prvního vydání co nabídnout. V době virových katastrof a změn klimatu je stále aktuální víc než dost.

Návštěvník na záchranné misi

V roce 1985 přistává v Americe obyvatel planety Anthea. Osamocený vesmírný poutník má jediný cíl – zajistit, aby se i zbytku jeho druhu podařilo uniknout z domovské planety, která je jich vlastní vinou zplundrovaná a neobyvatelná. Na počátku knihy je Thomas Jerome Newton (jak tvrdí mimozemšťanova falešná identita) vystrašený, lehce zmatený a překvapený. Přesto odhodlaný. Čtenář až postupně odhaluje jak velký a zoufalý risk vlastně celá mise je. Tommyho poznatky o Zemi získané z televizního vysílání zdaleka nejsou úplné. Není si ani jistý, co může a nemůže jíst. Oproti lidskému druhu je navíc neskutečně křehký. Stačila by jediná nehoda, jediná nepředvídaná věc a celý plán by se sesypal jako domeček z karet. Ve výsledku ale Tommyho nejvíce zraňuje kontakt s lidmi.

Tevis exceluje v popisu postupně se rozkládajících Tommyho ideálů. Původně zmatený mimozemšťan, který lidem rozuměl pouze povrchově a hodlal jich hlavně využít k přežití vlastního druhu, se v průběhu knihy stále víc a víc polidšťuje. Přestože kniha vznikala v době gradujícího vesmírného závodu, který jen o pár let později vyvrcholil přistáním na měsíci, nebýt zmiňovaných technologií, mohla by být napsána včera. Díky cestě do hlubin Antheanovy duše navíc kniha výborně funguje i jako „nesci-fi“, jako sonda do lidskosti, jako zpověď o osamělosti a smyslu. Sci-fi fandové pak spíše ocení, jak si Tevis v roce 1963 maluje osmdesátá léta a jaké předpokládá technické vymoženosti.

Klasika sci-fi s minimem fantastických výtvorů

To, že se navíc v knize přehnaně neřeší technikálie a že se Trevis ani nepokouší výrazněji přiblížit Tommyho domovskou Antheu, výrazně prospívá tempu děje. Jistě, čtenář sci-fi chce vědět víc, chce hltat ty cizí světy a technické vymoženosti. Knihu by nejspíš bez problému šlo exotickými popisy natáhnout minimálně o sto stran, kostra příběhu by to unesla a leccos by se vysvětlilo. Přesto nevěřím, že je to potřeba. Tevisův jednoduchý, a přesto niterný styl z šedesátých let působí dnes sice lehce nezvykle a podivně přímočaře, přesto však stále obstojí. A navíc – tohle skutečně nemá být příběh o technologii vesmírných lodí.

Přestože celý příběh protkává potemnělá atmosféra doprovázená odsudky lidstva a jeho počínání, je na něm (i na Tommym) něco velmi křehkého, co vzbuzuje pochopení. Film s Bowiem z porovnání s knihou vychází špatně. Kde je kniha velmi osobní a umožňuje navázat kontakt s mimozemšťanem díky jeho „polidštění“, tam film nabízí pouze odtažitě až šíleně hrajícího Bowieho, který působí dvakrát tolik mimozemsky. Přestože se artový film od předlohy odklání pouze v dílčích momentech, ve výsledku doručuje zcela jiný zážitek. Nechám tedy na každém, zda sáhne spíše po umírněné zadumané novele s mimozemským návštěvníkem, nebo po hlasité, barevné a sedmdesátkově vyzývavé sci-fi.

Je mi jasné, že najdou tací, kteří budou nemile překvapeni, jak „málo“ je jedno z kultovních sci-fi skutečně „sci-fi“. Přesto musím Muže, který spadl na Zemi doporučit všem čtenářům. Obzvláště těm, kteří si navykli, že dobré sci-fi musí obsahovat stovky stran historie planet a popisů mimozemských ras. A jestliže stále existují tací, kteří si myslí, že žánrová literatura nemůže mít umělecké ani literární kvality (sám doufám, že už jich moc není), Tevisova novela může být jednou z těch, které je vyvedou z omylu.