Píseň severu nedělá ostudu svému žánru

V České republice je jen málo spisovatelů a spisovatelek, kteří jsou schopni napsat kvalitní podání žánru magie a meče tak, jako Michaela Merglová, která se pro tento žánr zřejmě vyloženě narodila. Už její první kniha Píseň oceli slavila obrovský úspěch, a tak bylo na čase, aby vyšlo nějaké to pokračování. To se objevilo na tak obsáhlou knihu poměrně brzy (přesně dva roky po vydání prvního dílu) a nádherně rozšířilo příběh hrdinů Cuchenana a Minangara. Představujeme vám Píseň severu.

Kdo je Michaela Merglová?

Michaela Merglová je velice nadějná autorka fantasy, která debutovala v roce 2015 povídkou Bastard a Zpěváček, za kterou obdržela i titul Lady řádu fantasy. Tento titul se k ní ještě několikrát vrátil. Její další známé povídky jsou například Jestřábice, Poslední z Královrahů nebo Mladé čarodějky. Její sólo knižní debut z roku 2019, Píseň oceli, se stal velice populární a obdivovanou knihou. Následující rok vyšla kniha Prokletá věž, která ale s Písní oceli neměla nic společného. Nyní se autorka do světa Písně oceli vrátila s knihou Píseň severu.

Postavy a postavičky v pořádném špalku

Stejně jako Píseň oceli i Píseň severu je neuvěřitelně obsáhlá kniha. Bavíme se o šesti stech stránkách bohatého a strhujícího příběhu, parádních postav, jednoduchých, ale promyšlených zápletek a do toho všeho hromady kouzel. V Písni severu se tak setkáme hned s šesti příběhy, kterým jasně kvalitou, příběhem i zápletkami dominuje druhá kapitola. K tomu se ale dostaneme.

Autorka píše velice poutavě a to díky tomu, že víceméně všechny příběhy stojí na konfrontačním dialogu mezi dvěma hlavními postavami. Válečníkem severu Cuchenanem, nejlepšího z tzv. Dvanáctky, následovníkem krále Raíka, věrným bojovníkem, vzorem ctnosti, prostě ideálem muže. No a na druhé straně tu máme Minangara – barda, svůdníka, vtipálka, neschopného bojovníka, emocionálně nevyrovnaného člověka a jednu z nejotravnějších postav pod sluncem. Pokud si teď chvíli myslíte na paralelu mezi Geraltem a Marigoldem, nebyli byste tak daleko od pravdy, nicméně Cuchenan a Minangar jsou si přeci jen o trošku bližší. Ostatně jejich vztah krásně vystihuje první kapitola, ve které Cuchenan nutně potřebuje pomoci s Jestřábí ženou a Minangar se mu nyní z ničeho nic hodí více než jako návnada.

Ostatní postavy v knize tak nějak zaostávají. Další členové Dvanáctky hlavním postavám především sekundují a jsou vykreslené mnohem jednodušeji. Eogham je zraněný, Oísen prostě divný a Mordyc šílený opilec. Další postavy si také moc prostoru nevysloužili. Gaía jako mladá dívka je v celé knize taková ztracená, princezna Dáidre, která si mohla teoreticky ze všech postav projít největším progresem, neudělala vlastně vůbec nic. Mnohem zajímavější je například linie krále Raíka, který vidí nepřátele všude i tam, kde nejsou.

Různorodé příběhy rozkolísané kvality

Kniha se může pyšnit množstvím různorodých příběhů. Jak jsem již zmínil, obsahuje šest samostatných povídek z nichž pouze poslední dvě na sebe navazují. Najdeme sice drobná propojení i s těmi ostatními, ale i tak většinou fungují nejlépe sólo a občas se objeví otázka, proč vlastně vyšly v tomto kompletu. Největším tahákem je nejspíš druhá „kapitola“, ve se hrdinové Minangar, Cuchenan a Mordyc vydávají do Medovalu, aby vyřešili záhadné mizení lidí.

Poté zde máme detektivní příběh, v němž naši dva hrdinové spolu s Gaíou řeší vraždy mladých žen. Tohle je vyloženě jednoduchá, ale dobře napsaná detektivka, která čtenáře správně mate do poslední chvíle. Pokud máte rádi Červenákovy detektivky, tak srovnání s nimi je rozhodně na místě. Dialogy jsou perfektní, vyšetřování dlouhé a zapeklité, ale to k tomu patří a postavy se se záhadou nádherně vypořádávají.

Příběhy Žába ve studni a Jestřábice jsou takové zvláštní. Já si nemohu pomoci, ale ačkoliv oba dva překypují humorem, zápletkou, akcí, je to, jako kdybych četl povídky od Sapkowského a ne od Merglové. Nevím, jestli to byl vyloženě autorský úmysl, ale to jak postavy jednají, vystupují a pracují je téměř totožné se zaklínačskými příběhy a z knihy to krapet ční.

Peprnosti, ale za jakou cenu

Je velice příjemné, že se autorka nebojí rozepsat i v těch intimnějších oblastech. Mně konkrétně ale utkvěla v hlavě zvláštní pasáž hned ze druhé kapitoly, ve které samozřejmě figuroval náš drahý sukničkář Minangar.

„Jak se jmenuješ?“

„Špína,“ vyhrkla.

„A tak ti říkala matka, když ses narodila?“

Potřesení hlavou.

„Jak ti tedy můžu říkat?“

Sklonila oči. „Sýkorka,“ šeptla.

„Sýkorka. To je moc pěkné jméno. Co kdybych napřed sundal tohle, Sýkorko?“

Zpod šátku se vyřinula kaskáda vlasů tak světlých, že připomínaly téměř sníh.

„Lepší, ne?“

Usmála se. Nebyla krásná. Vlastně ani hezká ne. Ale když ji políbil bylo mu to jedno.

Tato část je vlastně úplně zbytečná. Není v ní nic, co by příběh posunulo, nebo bylo nějak důležité. A takové scény jsou bohužel ohromný nešvar celé knihy. Čtenář si rychle zvykne, že pokud se nejedná o nějaký dialog, tak kniha často stagnuje. Možná je to můj pocit, ale kdyby se Minangar a Cuchenan pořád nešpičkovali, tak se pravděpodobně ani nic nedozvíme. A najednou do toho přijde podobný dialog a čtenář je zmatený, že se nedozvěděl nic.

Zároveň si dovolím říct, že by sexuální scény ideálně mohly ukazovat, že je kniha především pro dospělé, občas to ale vypadá, že se spíš jedná o young adult literaturu. Což není nic špatného, ale přijde mi, že místy kniha přesně neví, kterým směrem se má vydat.

Navzdory hned několika nedostatkům, které se stále dají mladé autorce odpustit, se jedná o dobrou knihu. I přes obrovský rozsah se čte jedna báseň a jedná se o kvalitní české dílo, které si své místo zaslouží. Jestli bude tato vzestupná tendence u autorky pokračovat, zakončení celého příběhu Cuchenana a Minangara, (o které nás autorka v této knize připravila) bude vskutku velkolepé.