Uprostřed tropického pralesa, daleko od civilizace a morálních hranic, vzniká prostor, kde se dobrodružství snoubí s chtíčem, tajemstvími i nevyřčenými obavami. The Lust City, projekt nezávislého studia Candylight Studio, se netají svým zaměřením: je to hra pro dospělé. Ale co přesně znamená „hra“, když mechanismy připomínají spíš interaktivní galerii, vizuální novelu nebo sexuální laboratoř s prvky příběhu?
Hráč se ujímá role archeologa, který vyráží s výpravou do džungle. Jeho původním cílem je nalezení dávno ztraceného chrámu. Ovšem jak už to v podobných příbězích bývá, záminka k expedici se rychle rozplývá ve víru smyslnosti, podivných rituálů a lidských slabostí. Výprava se mění ve spirálu erotických setkání, nečekaných rozhodnutí a tělesných zkoušek. Hra si přitom zachovává jakousi dualitu: je současně romantickou fantazií i zrcadlem touhy, která není vždy romantická.
Touha jako motor vyprávění
Hlavní hybnou silou The Lust City není ani tak příběh jako samotná erotika – fyzická, vizuální, často animovaná a bez příkras. Studio se nijak neskrývá za eufemismy. Postavy, které hráč potkává, nejsou jen figurami ve vyprávění, ale objekty tělesného zájmu, na které lze působit, manipulovat s nimi a podléhat jim.
To však neznamená, že by příběh chyběl. Právě naopak – v některých pasážích překvapí schopností budovat napětí, navozovat atmosféru neznáma a překračovat kulturní klišé. Džungle zde není jen exotickou kulisou. Stává se živým organismem, který ovlivňuje psychiku postav, jejich chování, rozhodnutí. Není to jen prostor „jiného světa“, ale také metafora touhy, která je stejně nespoutaná, nebezpečná a vlhká jako tropický les.
Žánrové napětí mezi hrou a vizuální novelou
Když se mluví o vizuální novele, často se míní forma, která stojí na textu, volbách a statických ilustracích. The Lust City tuto formu rozšiřuje – vkládá animace, hlasové efekty, galerii odemykatelných scén a především tzv. Primal Vision mód, jenž odhaluje plně nahé varianty obrazů. Hra se tak pohybuje někde mezi soft-pornografickým uměním a explikací mužské fantazie.
Mechaniky jsou jednoduché, ale funkční. Hráč vybírá z možností dialogu, prochází jednotlivými lokacemi, interaguje s postavami a postupně si odemyká různé varianty scén. Ty se často větví, někdy navazují na předchozí rozhodnutí, jindy působí spíše jako samostatné epizody, jejichž hlavním cílem je nabídnout erotický zážitek než konzistentní narativní linii.
Zde se nabízí klíčová otázka: Je to vůbec hra? Odpověď není jednoznačná. Pokud definujeme hru jako systém pravidel a výzvy, The Lust City tyto aspekty osekává na minimum. Avšak jako médium interaktivní zkušenosti a erotické fikce obstojí – byť v rámci žánru, který není běžně reflektován v kulturních rubrikách.
Postavy jako figuríny touhy
Postavy ve hře jsou pestré, pokud jde o vizuální ztvárnění – od svalnatých průvodců po smyslné kolegyně, záhadné kněžky i prosté vesničanky. Ale co se týče charakterové hloubky, zůstávají často na povrchu. Jejich motivace bývá podřízena scénickému účelu. Jsou zde proto, aby sváděly nebo byly sváděny.
A přesto se občas objeví moment, kdy nějaká replika, gesto či situace probudí zájem. Jako by hra na okamžik chtěla připomenout, že erotika není jen tělo, ale také příběh, paměť a neklid. Některé interakce tak připomínají práci s archetypy – svůdkyně, ochránce, femme fatale, bezmocná – které si hráč může ohýbat podle vlastního morálního kompasu. Nebo ho zcela ignorovat.
Co je znepokojivé – a v případě tohoto žánru i diskutabilní – je skutečnost, že hra si pohrává s tématy moci, manipulace a konsenzu. Některé scény záměrně operují na hranici komfortu, což může být interpretováno jako výpověď o temnější stránce lidských tužeb, ale zároveň i jako nebezpečná estetizace dominace bez reflexe.
Grafika jako hlavní hvězda
Jedním z nejsilnějších aspektů The Lust City je bezesporu jeho vizuální stránka. Renderované postavy jsou detailní, scénografie věrně napodobuje exotické prostředí a jednotlivé pózy působí jako z erotického módního magazínu. Animace nejsou technicky dokonalé, ale splňují svůj účel: zhmotnit fantazii a nabídnout podívanou, která není pouze statickým obrazem.
Významnou roli zde hraje galerie, v níž lze jednotlivé scény znovu přehrávat. Tato funkce nahrává opakovatelnosti a proměňuje hru v interaktivní sbírku zážitků, které si může hráč komponovat podle libosti. Je to katalog, mapa potěšení, kolekce přání.
Hudba a zvukový doprovod hrají sekundární roli. Slouží především jako náladové pozadí a v některých pasážích dotváří rytmus scén, které by jinak působily mechanicky. Dabing jako takový chybí, ale to je u vizuálních novel běžné.
Mezi svobodou a problematikou
The Lust City se nevyhýbá kontroverzím. Témata jako donucení, dominance, ritualizace sexuality či nevyslovená agrese v některých scénách vytvářejí napětí mezi erotikou a etikou. Studio uvádí výslovné varování, že hra není určena slabším povahám ani osobám mladším 18 let. Přesto se nelze vyhnout otázce, zda některé motivy nejsou za hranicí vkusu – nikoliv kvůli otevřenosti, ale kvůli absenci morálního kontextu.
Tato hranice je však tenká a proměnlivá. Zatímco jeden hráč může vnímat scénu jako osvobozující, jiný ji považuje za invazivní. The Lust City se proto ocitá v prostoru, kde erotika není jen zábavou, ale i kulturním aktem – s potenciálem provokace, ale i banality.
Je to město, kam se vyplatí vrátit?
Odpověď závisí na očekávání. Pokud hledáte klasický herní zážitek s mechanickými výzvami, komplexním příběhem a propracovanou psychologií postav, pak vás The Lust City zřejmě zklame. Pokud ale přijímáte médium jako prostor pro experimenty s erotikou, vizuální estetiku těla a svobodu interaktivního zážitku, pak může být hra překvapivě funkční.
Jde o dílo, které má své limity – technické, narativní i tematické. Ale v rámci žánru, který zůstává na okraji herního průmyslu i kulturní reflexe, nabízí něco, co nelze ignorovat: možnost prožít erotiku jako součást příběhu, nikoli jen jeho pozlátko.
Závěr bez čísel
The Lust City je smyslná, drzá a místy i zneklidňující. Není to hra pro každého – a už vůbec ne pro každého kritika. Ale je to dílo, které dokáže otevřít otázky: o tom, co od interaktivních médií čekáme, co jsme ochotni akceptovat jako součást hry a kde leží hranice mezi fantazií a zodpovědností. Je to město touhy – a v něm si každý najde svou uličku.
