The Cuphead Show! nám připomíná, v čem je kouzlo 2D animace | Recenze

Před pár dny konečně proběhla premiéra seriálu The Cuphead Show! Netflix věrný svému formátu vypustil naráz všech 12 epizod první série, aby ho diváci mohli „zhltnout“ naráz. U dlouhých seriálů s navazujícími epizodami může tento způsob spoustě diváků vyhovovat. Ne každý si užívá týdenní nejistotu, co bude s jeho oblíbenými postavami. V případě The Cuphead Show! se ale ukazují slabiny tohoto „způsobu konzumace.“

Bratři Moldenhauerové si v roce 2017 vydáním run and gun titulu Cuphead splnili dlouholetý sen. S vědomím, že půjde pravděpodobně o jejich jedinou hru, se odhodlaně pustili do úkolu, který by jiná, majetnější a známější vývojářská studia raději nechala ležet. Stvořit inovativní, těžkou, ale zároveň zábavnou hru je samo o sobě náročné. Bratři se ale rozhodli si vše ještě ztížit a obdarovat hru estetikou legendárních amerických animačních studií – Disneyho a bratří Fleischerů. K tomu patřila i ručně kreslená animace, která skutečně animovala každý ze 24 snímků, a ne každý druhý, jako je dnes normou. Umění animace a programování se navíc oba bratři učili za běhu a po večerech během výkonu svých povolání. Výsledek jejich tvrdé práce ohromil úplně všechny, vyhrál několik významných ocenění a pokud jste měli hru Cuphead v ruce, víte, že nejde o žádnou konspiraci recenzentů.

Vítr do plachet epizodických seriálů

Seriálem The Cuphead Show! se pomyslný kruh uzavírá a animované postavičky se vlastně vrací ke svým kořenům. V krátkých filmech, které formátem napodobují Disneyho grotesky Silly Symphonies, ale i třeba původní díly Toma a Jerryho, dostávají bratři Cuphead a Mugman příležitost ukázat, jestli má groteska na poli dnešních seriálů klasická místo. A jak se zdá, přesně něco takového tu chybělo.

Příhody Šálka a Hrnka většinou fungují samostatně, z dvanácti epizod pouze čtyři vytvářejí dojem návazného příběhu. Zbytek funguje bez problému samostatně, díky jednoduchým a silným charakteristikám postav není potřeba vždy znovu vysvětlovat, jak se věci mají a jaké jsou mezi postavami vztahy. Jednotlivé díly fungují jako uzavřeně dokonce tak dobře, že vyvstává otázka, jestli případný binge-watching nenaruší výsledný dojem ze seriálu. Dnešní divák je zvyklý na koherentní světy, průběžný (byť často upozaděný) vývoj a na postupnou gradaci. Epizodičnost sérií jako např. Love, Death & Robots byla některým proti srsti. Stejně tak můžou být izolované příběhy seriálu Cuphead nepřekonatelnou překážkou pro ty, kteří čekali gradující souboj s hlavním zlounem – ďáblem. Po některých epizodách by se víc slušelo dát si pauzu a nechat ji doznít, než j ihned přerazit tou další.

Snímky v pohybu

Animace sice není tak „rozhýbaná“ jako skutečné animáky z 30. a 40. let a působí i jako lehce chudší příbuzný hry. Postavy sice procházejí stejnými transformacemi jako medvědi od Kolína, děje se tak ale párkrát za epizodu, ne v každém záběru. Běžný pohyb rozhodně není nijak odfláklý, častěji však připomíná např. Městečko záhad nebo Za zdí zahrady. Samotný zvolený styl je ale výborný a tento návrat ke klasice působí mezi dnešními animačními styly svěžím dojmem. A navíc – co animaci chybí na gumovosti a vrtkavosti pohybu, to s přehledem dohání nápady.

Už dlouho zde nebyl mainstreamový projekt, který by tak kreativně využíval možností, které animace nabízí. Hudební čísla s nápaditým vizuálem, skvělá implementace ručně vyrobených miniatur prostředí, vynikající práce odvedená na designu charakterů. I když mě tedy z počátku mrzelo, že se hrnci co chvilku nezmění ve změť gumových čar, po pár epizodách jsem své původní „požadavky“ hodil za hlavu a bavil se tím, co animátoři naservírovali. Fanoušky animace potěší i vkusně ukryté odkazy na další filmy a seriály. Dumbo, Sněhurka, Tom a Jerry, Fleischeři, Za zdí zahrady i Felix Colgrave… Bratři Moldenhauerové buď skutečně mají velmi dobře nakoukáno, nebo se jim obdivuhodně daří tvořit obrazy, které evokují ty správné věci.

Příběhovou návaznost v groteskách The Cuphead Show! nechceme

Velmi příjemné je i striktně dodržované zasazení do 30. let, pro které se The Cuphead Show! rozhodla. V seriálu neuslyšíte moderní slang, neuvidíte současné technologie a i zápletky jednotlivých epizod zůstávají přes ztřeštěnosti velmi civilní a dobově poplatné. Atmosféru Velké hospodářské krize navozují pouliční zločin, žebravé děti, žabí boxeři, z kterých se stali „kravaťáci“, dítě odložené na práh i zeleninový gang pobudů, který se hrnkům nasáčkuje na zahradu. Scénáře většiny epizod drží překvapivě vysokou laťku – i když často pracují s klasickými příběhy, daří se jim nabídnout divákům dobrou pointu, nebo bezchybné provedení.

I proto zamrzí, že epizoda o uraženém oušku spolu s dílem o zásilce ze sopky v porovnání s ostatními jaksi vyšumí do prázdna. Příběhově důležitá dvojepizoda o svetru naopak působí mezi jinak velmi uvolněnými epizodami lehce křečovitě. Jako kdyby scénáristi dostali za úkol, že „alespoň tady se musí příběh posunout“. Jde o spíše úlitbu naraci a rozpustilé epizodičnosti je to na škodu. A to přestože animátoři i dabér Luke Millington-Drake odvádějí s postavou ďábla skvělou práci a divák se těší na každý záběr, ve kterém se rohatý mihne.

Swingová hudba, která byla jednou z předností hry, sice v seriálu není tolik osobitá, svůj úkol navodit atmosféru stařičkých animáků ale plní bez problémů. Příjemným překvapením pak jsou krátká „muzikálová“ čísla. Ta se čas od času v epizodách vynoří, působí nenuceně, a především dobře baví. Závěrečná epizoda, která navnadí na druhou sérii a představí slečnu Pohárovou, pak muzikálové zpívánky ustanovuje jako jednu z charakteristik nové postavy. Takže nás písničky nejspíš neopustí ani v další sezóně.

Groteskní The Cuphead Show! nejspíš neocení úplně všichni diváci. Ale pro ty, kteří mají rádi animaci a chtějí si za 20 minut vylepšit náladu, lze jen obtížně hledat lepší program. Seriál je jakousi dospělejší a propracovanější verzí Mickey Mouse Cartoons, což je rozhodně pochvala. Pokud už tedy máte nakoukané všechny klasické animáky, možná konečně přišel čas na to, abyste přešli na něco novějšího.