KnihyNovinkyRozhovory

Praha – město magie | Rozhovor s Petrou Kubaškovou

Petra Kubašková je autorkou knih pro děti a dospívající o tajemné staré Praze, kterou obývají čarodějky. Kdo jsou Ginevra, Kraslava a Eleonora? Proč zrovna Malá Strana? A jak se dá vůbec zkombinovat spisovatelství s překladatelstvím?

Proč jste si jako ústřední lokaci vybrala zrovna Malou Stranu?

Malá Strana je kouzelné místo. Hlavní lákadlo tam pro mě vždycky představovala Nerudovka, ale tato čtvrť je samozřejmě prodchnutá působivými kouty, ať je to Kampa s Werichovou vilou a Čertovkou, kde to žije, nebo Petřínské sady a Strahovská zahrada, kde člověk naopak najde doslova nebeský klid, i když jste stále de facto v centru velkoměsta.

Kam chodíte na jména? Podle mého do příběhu totiž skvěle sednou.

O tom jsem sama mockrát přemýšlela, ale zřejmě sehrála svou roli zvukomalba a také do jisté míry podvědomí. Ginevra? Kromě královny z legendy o králi Artuši mi to jméno zní, jako když drnkáte na harfu nebo jiný, klidně i středověký strunný nástroj – niněru? Loutnu? Eleonora, Ginevřina matka, je vážná, zádumčivá paní, která pracuje v lékárně. Nebyl to záměr, a přesto to zafungovalo – když si najdete význam jména „Eleonora“, narazíte na vysvětlení, že Eleonora může být soucitná žena s nadáním léčit druhé. Zní to vznešeně, nemyslíte? Naopak Regina je čarodějka s královským jménem, a také je to žena jaksepatří hrdá, která vám může pěkně zatopit, když chce. Kraslava je pak ode mě trochu sarkasmus, který není cizí ani nositelce jména. Kraslavě je totiž úplně fuk, jak vypadá, hlavně když jí blafe doutník.

Jakou pohádkovou bytostí byste chtěla být? Byla by to čarodějka?

Kdybyste se mě zeptali v mateřské školce, tak Saxanou. Kdybyste se zeptali na střední škole, tak vám můžu zaručit, že jsem nebyla pohádková bytost, nýbrž něco jako Šprtka z Čarodějek malostranských. Na vysoké už jsem to trochu přehodnotila a řekla jsem si, že ta Saxana není vůbec špatná. Člověk si má pěstovat své vnitřní dítě. Dneska bych si klidně přála být vodní pannou, protože ta nikdy neřeší, jak vypadá v plavkách, a řekla bych, že nemusí ani do posilovny.

Kromě Malé Strany, jaké je vaše oblíbené místo v Praze?

Vyšehrad, ale na ten jsem se musela naučit chodit. Mé první setkání s tímto bájným vyvýšeným místem bylo provázeno mírným zklamáním. Ono přece jen… „Kde je ten Vyšehrad?“ Panovnický palác, který tam kdysi stával, už dnes nevidíme. Ale je tam krásně, nejlépe mezi Myslbekovými sousošími postav z našich pověstí. Dalším krásným, i když trochu smutným místem je Josefov. Tamní židovské město podlehlo asanaci, ale procházka po synagogách je pořád velmi silným zážitkem, pochopitelně s truchlivým přídechem všeho, co židovské obyvatelstvo nejen v našich dějinách potkalo.

Nejste full-time spisovatelka, ale také překladatelka a editorka, jak zvládáte ukočírovat taková náročná řemesla s kreativním psaním?

Musíte hodně dbát na duševní hygienu. Hodně náročné je pro mě udržet v hlavě všechny postavy, jejich jména, protože – světe, div se – skutečně se může stát jak v překladu, tak v českém textu, že postava náhle jméno změní. Stejně tak se může vloudit jakákoli jiná chybička, jsme jen lidé. Jako překladatel si zase nesmíte dovolit nechat mozek „jet na autopilota“, což – jak by mi možná někteří z kolegů potvrdili – je skutečně u překladu reálná věc. Překladatel musí být neustále bdělý, pořád musí modelovat text, málokdy může použít první význam slov a přeložit větu tak, jak leží a běží. Proto je důležitý aktivní i pasivní odpočinek. Řeším to běháním, procházkami a kreativní činností, podle toho, na co mi který týden vystačí čas.

Co byl takový váš moment, kdy vás napadlo spojit starou Prahu a čarodějky?

Doufám, že teď odpovím podle pravdy, protože už přece jen uplynuly tři roky od chvíle, kdy jsem začala čarodějky psát, ale kdybych měla skutečně vypíchnout nějaký moment, tak mě napadá, že za to může chrlič čarodějnice na Malostranské mostecké věži. Když opouštíte Karlův most směrem k Pražskému hradu, tyčí se nad vámi kamenná čarodějnice na koštěti. To místo si o čarodějnický příběh přímo koledovalo.

Věnujete se sama magii?

Ne tak, jak si lidé často představují. Ctím živé tvory. „Cikánečko malučká, pričaruj mi synečka…“ to tedy rozhodně není. Známe to všichni, že? Byla by škoda zužovat magii na „přičaruj – odčaruj“. A úplně největší chyba je představovat si, že by někdo někomu měl ubližovat nebo někoho proklínat. Pro mě je největší magií, když si lidé k sobě umějí najít cestu. Jestli skrz magii, víru nebo společné zájmy – od toho jsme na světě, abychom žili, neubližovali si a dokázali rozpoznat, když někdo třeba i neslyšně volá o pomoc. Ale také bychom se měli naučit chránit a ctít sami sebe.

Potkávám v životě spoustu strašlivě hodných, obětavých lidských bytůstek, které by se rozdaly pro druhé, ale samy na sebe zapomínají. To je chyba. Jakmile někdo lítá jak hadr na holi a plete si sebelásku se sobectvím? Šup do bylinkové koupele, zapálit svíčku a pustit hudbu. A může a nemusí tomu říkat rituál. Čarodějky malostranské jsou navíc především poklonou staré Praze, návštěvou ve světě takových kouzel, jaká v reálném životě nemáme šanci zažít. Je to šance potkat bytosti, které pochopitelně neexistují. Nebo… jak jsem napsala v úvodu první knihy o Čarodějkách: existují minimálně v této knize. Ale řekněte… není už samo o sobě magie, že strom „pozná“, kdy má začít kvést?

Jakému dalšímu tématu byste se ráda věnovala?

Určitě tématu vztahů mezi lidmi, porozumění a nedorozumění, ale zabrousím i do historie, přesněji řečeno do protohistorie. Nechte se překvapit.

Co plánujete do budoucna?

Do nejbližšího? Uplést spoustu ponožek – teď je na to ideální doba, a potom do té vzdálenější budoucnosti ještě napsat pár knih, které by někomu udělaly radost.

Už brzy se můžete těšit na recenzi obou knih Petry Kubaškové – Čarodějky malostranské a Tajemství stříbrné čarodějky. Moc děkujeme nakladatelství Epocha za recenzní výtisky a zprostředkování rozhovoru! Pokud vás zaujala Petřina tvorba, tak se určitě koukněte na její oficiální webovky www.petrakubaskova.cz .

Petra Kubášková není jediná autorka, která si na nás směle našla čas – co takhle si přečíst rozhovor s Terezou Richter nebo Marií Domskou ?

Zobrazit více

Klára Kropáčková

Ahoj, jsem kreativní pisálek. Věnuji se krátkým příběhům, žurnalistice, copywritingu a videoherní scénáristice. Ráda píšu rozhovory, reportáže a zajímavé články z oboru. Mému života vládnou kočky. Žij blaze!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Také by vás mohlo zajímat
Close
Back to top button