Neversong – parádní plošinovkový zážitek. (recenze)

Neversong je nový přírustek od Thomase Brushe, který vytvořil velmi známou hru Coma. Předchozí název – Once upon a coma – jasně dával vědět, že se jedná o pokračování, ale od toho názvu se upustilo. Hra sleduje příběh Peeta, který má nejlepší kamarádku Wren, která se záhadně ztratí po tom co Peet strávil nějaký čas v komatu. Peet se probudí a jde zjišťovat, kde je Wren a jak se to přihodilo. Tady začíná 3 hodinová jízda, kterou si musíte zahrát.

“Chtěla jsem ti jen říct…”

Celou hrou vás provází Bird. Taková světluška chcete-li. Občas vtipně komentuje, co se kolem vás děje, protože toho není zrovna málo. Po probuzení z kómatu, nejen že Wren je pryč, ale i všichni dospělí jsou pryč. Změnili se v monstra nebo jsou jinak “postižení” událostmi, které se dějí a vy nevíte proč ani jak. Jak příběh pokračuje a sbíráte informace, tak jste zmatenější než kdy dřív.

“Dude, I’m so confused.”

Graficky je hra naprosto parádní. Skvělý styl animací i postaviček padne hratelnosti na míru a není tomu co vytknout. Ponuré pozadí ladí s rádoby pozitivní náladou v Red Wind Village. Celá hra má jemné hřejivé tóny což je překvapující vzhledem k tomu, že je to v zásadě psychologické drama. V některých částech hra krásně pracuje se stínem nebo spíš neosvětleným místem. Není to sice nic neobvyklého v takové hře, ale sedí to parádně. Tuhle celou prezentace podtrhuje zvuk i dabing, kterého se zhostil i sám autor hry. A tohle je přesně to, co se mi líbí. Nejenže v malé týmu se dá udělat mega hra, ale není potřeba investovat miliony dolarů na vývoj (hra byla na kickstarteru s cílem 25k USD.)

Hratelnost vás chytí hned a i když se občas doskok chová podivně a klouže víc než byste čekali, tak to není nic co by vám zkazilo zážitek. To je totiž hlavní účel hry. Zážitek. Hádanky nejsou složité a pokud dáváte pozor, hned pochopíte kam dál. Takže si nemusíte zbytečně lámat hlavu s něčím, co vás vrátí o několik obrazovek zpět.

“Co to děláš, ty debile?”
“Promiň. Budem kámoši?”
“Tak jo.”

Průchod hrou je až tak plynulý, že si to v klidu dáte jako večerní film. Hodně tomu pomáhá i to, že jak hra pokračuje tak sice malinko přidává na obtížnosti, ale ne tak plošně jako jiné hry. Například pokud se objeví jedna mechanika v levelu, který zrovna procházíte, tak v dalším se objeví jiná a není potřeba kombinovat 20 různých mechanik na překonání jedné obrazovky. Což chápu, že někteří vyhledávají, ale tady by to celý zážitek potopilo do hlubin oceánu odkud ani Titanic nevytáhnete.

Celkově jsem si tu hru zamiloval a nelituju ani jedné minuty u hry. Příběh mě dostal do kolen a celkový devadesátkový feel mi připoměl nejednu scénu z dětství. Kdo nehrál nepochopí, ale nechám vás u toho, protože tahle hra si zaslouží zažít a ne jen o ní číst. Takže hybaj k ovladači. Parkour!

Děkujeme vývojářům z Atmos Games a Serenity Forge za zaslanou kopii hry pro PS4.