Krásy vězení s Persona 5 Strikers | Recenze

Pro všechny fanoušky anime je hra Persona 5 Strikers minimálně kosmetickým doplňkem rozrůstající se sbírky kvalitního materiálu pro jejich PlayStation 4. Pro corové fanoušky Phantom Thieves nezbytností. A pro ty, kteří hru Persona znají jen z doslechu, barvité historie a dokonalých vizuálů, velkým překvapením. Troufám si říct, že i když třeba nepatříte mezi hráče holdující zdlouhavým příběhovým pasážím, které je nutno překlikat nebo prostě jen nechat žít vlastním textovým životem, Persona vás dostane. Tak, jako dostala mě.

Na začátku byla myšlenka. Z myšlenky se stala franšíza. S franšízy se stala jedna z nejpopulárnějších japonských RPG současnosti. Persona vznikla jako spinoff projekt skupiny Atlus Megami Tensei již v roce 1996. Její popularita od té doby letí raketovým tempem vzhůru. Za pomyslný vrchol byl původně označován díl Persona 5: Royal, který rozšířil stávající dějovou linku Persona 5 o nové postavy, herní charaktery a možnosti, sociální kontakt a emoční hloubku. Soundtrack, který byl ve všech dílech sám o sobě nabouchaný geniálními melodiemi až k prasknutí, tady prasknul. Persona 5 i Persona 5: Royal si od svého vydání v roce 2016 odnesly mnoho ocenění a není se čemu divit. V době, kdy se hra objevila v předprodeji, dohnala i dlouho očekávané Final Fantasy XV. V roce 2020 byla nominována na RPG roku společně s Final Fantasy VII Remake, které jí nakonec titul vyfouklo.

Proč další pětka?

Tahle otázka se nabízí sama o sobě. Když už existuje Persona 5, Persona 5: Royal tak proč Persona 5 Strikers? Nepočítaje hudební vložku v podobě Persona 5 : Dancing in Starlight. Osobně mám pocit, že se Atlus a jeho vývojáři rozhodli otestovat nový herní model pro budoucí díly a potřebovali ho na něco namotat. Na něco funkčního a populárního. Páč když na první dobrou porovnám pětku a pětku, vidím minimálně rozdílný bojový systém, ultra zvětšenou mapu a absenci tzv. confidant systému (budování vztahů a sociálních interakcí), typického pro předešlé díly. Dobrá tedy. Když přivřu obě oči, lehký bond systém zůstal.

Prázdniny nezačaly tak, jak jsme si představovali…

Tokio. Úplně normální začátek léta a vidina začínajících prázdnin. Nikde žádné Metaversum. Nikde žádné paláce. Kočka, která není kočka, v přiteplené tašce na kočku. A Joker, těšící se na zbytek své partičky zlodějíčků. Vysněný trip v karavanu a představa grilování u vody se však odkládá v momentě, kdy Joker, Morgana a Ryuji vyrazí na nákupy do nákupní meky Shibuya. Shodou okolností se u nákupáku vystavuje modní hvězda Alice, která vám chtě nechtě vecpe kód na speciální akci v mobilní aplikaci EMMA. Jedno zadání hesla Wonderland a skáčete šipku do Metaversa, ani nevíte jak. Podobnost s Alenkou v říši divů čistě náhodná.

Nerada vyprávím příběhy her, páč si myslím, že si je hráč musí zažít a projít sám. Ne si o nich přečíst. Tenhle moment je však pro celou hru Persona 5 Strikers stěžejní. Od této chvíle a díky aplikaci, se budete moci po celou dobu dostávat do světa, kterému se od počátku série říká Metaversum. Takové zrcadlo světa reálného. V první části hry tak máte možnost svět na druhé straně zrcadla prozkoumat, naučit se používat základní bojový systém a herní rozhraní. V neposlední řadě na vás z krabice vyskočí důležitá posila týmu.

V předešlém díle Persony se ve světě Metaversa objevovaly tzv. Paláce. A každý palác měl svého vládce a poddané. V případě Persona 5 Strikers se setkáváme s Jails – vězeními, která mají opět své vlastní vladaře a poddané. Lépe řečeno ochranku. V kontextu celé myšlenky boje s vnitřními pocity, které v Metaversu získávají hmotnou podobu, mi vlastně vězení přijde mnohem výstižnější. Tyhle psychické projevy a pocity nabývají podobu mytologických postav, kterým se obecně říká Stíny.

A z železné panny vypadla maska

Většinu z mytologických nebo abstraktních postav, se kterými se v boji setkáte můžete vlastnit. Vytvořit si z nich svou osobní Personu v dalším z prapodivných surrealistických míst s názvem Velvet Room. Tohle místo ovládané Lavenzou, se kterou jste měli možnost se setkat i v předešlých dílech hry (případně s jednou z jejich sester) je jedna z nejvíc creepy věcí ve hře. Nápad zavřít vybrané postavy Stínu do sarkofágů, které velmi blízce připomínají historický mučící nástroj železná panna chce hodně odvahy. Jakmile zvolené postavy železná panna sevře, vypadne vám z toho maska předem určené Persony, kterou pak můžete používat v boji.

Joker je jedinou postavou ze hry, která může využívat více, než jednu Personu pro boj. Má to svá pro a proti. Když máte možnost používat jen jednu Personu, její levelování jde podstatně rychleji, než když zběsile přecvakáváte mezi pěti různými a zkoušíte, co dovedou. Největším zklamáním u Jokera je fakt, že jeho dvorní Persona Arsène je na kilometry daleko se silou a rychlostí levelování od všech ostatních. Ve finále pak místo ultra sympatického Arsène skončíte s Personou připomínající smradlavou hroudu Muka z Pokémonů.

Velmi mě překvapila možnost hrát plnohodnotně za jakoukoliv postavu z party Phantom Thieves of Hearts. I když je vašim maximem pro zvolené parťáky číslo tři, páč Joker je leaderem a nejde jej měnit, je skvělé vyzkoušet, co každý z hrdinů umí a jak se v boji chová. Osobně jsem vsadila na sestavu Joker, Futaba, Ryuji a Yusuke, i když jsem na začátku hojně využívala Morganu a její změnu v autíčko.

Změna bojového systému

Díky real time systému boje máte možnost zkoušet komba jednotlivých hrdinů, hromadné útoky, využívání prostředí, kde se boj odehrává nebo zastavit a zaměřit na svého nepřítele zbraň. Postupným učením a využíváním speciálních schopností otevíráte i tzv. Master Arts. Charakterické komba postav. Musím uznat, že mi systém přišel zprvu chaotický, nepřehledný a velmi, velmi barevný. Vzhledem k tomu, že se občas objeví vaše vlastní Persony, které jsou vlastně stejné, jako váš protivník, ne jednou se mi stalo, že jsem naštvaně útočila sama na sebe. Změť hluků a ukecanost postaviček mi v orientaci v boji příliš nepomáhala. Po poslední nemilé zkušenosti s tahovým bojovým systémem v Yakuze: Like a Dragon jsem však ze změny v real time nadšená.

Nevím, jestli to bylo mou nešikovností nebo pomalým zvykáním na barevnou smršť kombíček, ale jednotliví bossové hry byli těžší a těžší. Když už jsem nedokázala ani na desátý pokus rozsekat prdelatou BDSM králičici, zeptala se mě hra, jestli nechci raději přepnout na režim easy. Buah!

Hru jsem hrála na režim NORMAL.

Klasický nákup oživovacích prostředků, zbraní a ochranných amuletů je v případě Persona 5 Strikers poměrně drahá záležitost. Doporučuju ušetřit nějaké bondy a investovat do sekce akčních nabídek v shopu. Neprohloupíte. Jakmile se úspěšně prokoušete prvními cca 10 hodinami hry, budete moci na cestách využívat i lahodnou Jokerovu kuchyni, která vám doplní HP i SP limity. Vzhledem k tomu, že budete postupem času navštěvovat spoustu zajímavých míst napříč celým Japonskem, využívání campingového karavanu a Jokerova kuchařského talentu vám přijde vhod. Když už se do toho Japonska ještě nějakou dobu nepodívám, tak jsem si tyhle toulky náležitě užila.

Animovaný příběh jako ze škatulky

Japončíci umějí vyprávět příběhy. Hlubokomyslné historie hrdinů, emoční rozpoložení brouka na silnici i strastiplnou cestu za snem stát se nejsilnějším. Kuchařem, basketbalistou, krotitelem duchů. Jsou schopni vytřískat příběh tak hluboký, že i děravá kapsa, kterou propadl telefon, je mělčí, téměř ze všeho. A nejraději to aplikují na deset po sobě jdoucích dílů, po dvaceti minutách vložených do finálního boje, na který čekáte tři série animečka. Jinak tomu není ani v případě her. Persona 5 Strikers nevyjímaje.

I když se všude dočítám, že je Persona 5 Strikers o poznání dějově i graficky horší, než finální Persona 5: Royal, nesouhlasím. Kdyby mě děj nebavil, umírám u toho stejně, jako u Yakuzy a nemám ani energii na to, ty desetiminutové dialogy číst. Většina děje je namluvená, takže se s japonským hekáním setkáte spíše na ulici nebo u ukládání ke spánku. Komiksový vzhled, který na hře naprosto zbožňuju, mě oslnil. Od openingu a představení jednotlivých postav, po herní rozhraní, volbu Person nebo odpočítávání jednotlivých kalendářních dnů. Persona je úchvatná svými detaily a i přesto, že během společných sedánků v karavanu nebo mimo něj jsou postavy občas hodně prapodivné (Ryuji šilhá a Yosuke do sebe rve tyčinky jako křeček), animované cut scény, komiksové vsuvky v boji a systémové prostředí jsou top.

Jakmile si zvyknete na všudy přítomné komiksové bubliny, které občas působí rušivě (nebyla jsem si jistá, jak moc se mě texty v nich týkají) a neskutečnou ukecanost všech postav, je fungování s Jokerem paráda. V mapách se nevyznám nikdy a nikde. Ani v reálném životě, takže nejsem schopna objektivně posoudit, jak moc je mapa ve hře užitečná. Znáte takovou tu dětskou hru Přihořívá, přihořívá, HOŘÍ!? Tak na tomhle principu jsem fungovala celou dobu. Smutné, já vím.

Hlavní příběhová linka je o poznání kratší, než v předešlých dílech. Main story můžete projet cca za 30-40 hodin. Pokud se vyznáte v mapě věřím, že vám to půjde rychleji, než mně.

Konec dobrý, všechno dobré

Persona se pouští do společenských témat dnešní doby a kulantně je schovává do abstraktních postav vládců vězení, jejich stínů i policejních případů. Z každého příběhu, který prožijete vzejde poučení a změna k lepšímu. I když je hra jako celek vlastně smutným zrcadlem povrchní společnosti, která je schovaná za satirickou oponou, umí vyždímat dobrotu a srdce z každého z nás.