Jakže se teda dělají hry? – Nápad a jeho život.

První díl seriálu o hrách a dyzajnérech už je dávno za námi tak je čas na nový pohled na věc. Tentokrát se mrkneme na vznik nápadu a jak ten nápad žije dál. Jestli přežije a jak to s ním dopadne. Mnohdy nejsou na vině zprzněných her vývojáři, ale ti co drží v ruce rozhodovací právo.

Vznik hry je proces.

V zásadě vznik hry se odvíjí od toho, kde se to děje. Pokud se bavíme o one-man show, kdy si nějaký génius smyslí, že udělá hru a za rok, dva ji dokončí, tak tam se o nějakých fázích vývoje a vzniku dá těžko hovořit. Třeba ho to napadlo na záchodě, nebo ve sprše, nebo prostě chtěl hrát hru, která by se mu líbila a ty na trhu mu nevoní.

Když přepneme program a hodíme to na malou firmu, která má do 20 lidí, tak už ten proces bude jiný. Někdy je to programátor, který přijde se super mechanikou na které se dá vystavět hra. Někdy je to celý tým, který dává dohromady nápady na novou hru a někdy je to majitel firmy. Dost totiž záleží na tom, jestli se hra bude vydávat nezávisle nebo jestli bude pod vydavatelem. Vydavatel obvykle hru chce poupravit, protože nemají rádi risk. Stejně jako nemají rádi, když se jde proti fanouškům, protože špatné recenze snižují prodeje, i přestože recenzenti tvrdí opak. Ale pojďme dál.

Čím víc lidí, tím větší bordel.

Ve velkých firmách už je to o něčem jiném, tam se nápady tak nějak třídí a dávají dohromady většinou za zavřenými dveřmi. Záleží na tom, jestli sedíte u dospěláckého stolu nebo ne. Pokud jste dyzajnér C4 v sekci G9. tak se k vám dostane až nějaký creative brief od kreativního ředitele nebo jiného čumáčka. Nicméně na tom koho ten nápad byl, ve většině případů nesejde.

Bez ohledu na to, jaký ten nápad je, dříve nebo později se dostane do fáze pre-produkce nebo prototypu, podle toho kolik času je potřeba vložit. Někdo fáze přeskakuje někdo je plní všechny. Pre-produkce je většinou úzký tým, který dává dokupy všechny ty věcičky, které budou potřeba v produkci. Designuje se jako o život, vymýšlí se mechaniky, příběh, průběh, dělají se prototypy mechanik, shromažďují reference a podobně. V téhle části probíhá nejvíc designu, později už se bavíme pouze o úpravách. Tedy pokud nepřijde vydavatel a neřekne – tohle nepůjde. A jste na začátku. Možná ne na úplném začátku, ale rozhodně vás to vrátí kus zpět.

Nápad a realizace jsou úplně odlišné věci.

Po prototypu, preprodukci nebo jakkoli jinak tomu chcete říkat, jde nápad do produkce a už jenom vyrábíme. To jenom, ale ve skutečnosti znamená, že se re-designuje spousta věcí a všechno se zpomaluje a prodlužuje. No a tady do toho mluví tolik lidí, že se často z úžasné mechaniky stane paskvil, protože dyzajnovat nemůže celý výbor lidí. Vždycky by měl být pouze jeden člověk, který rozhoduje o tom jak by to mělo být. Člověk na správném místě, který umí poslouchat a rozhodovat na základě moudrosti ostatních. Naneštěstí tomu tak není. Stakeholdeři často mění věci jenom na základě čísel a z dobrých her štkrtají nápady jako na běžícím páse.

Je to celkem pochopitelné, nechtějí riskovat a potřebují vydělat. Koneckonců je to pořád jenom bussiness. Ve finále jenom malou hrstku lidí skutečně zajímá, jestli je hra inovativní nebo ne. Pořád jde a půjde o peníze. A pokud to tak bude her bude vycházet stále víc, tak hry nikdy neudělají takový pokrok jako v osmdesátých a devadesátých letech.