NovinkyTéma dne

Jak jsem se stal hráčem a proč toho nikdy nebudu litovat

Můj dnešní článek bude trochu netradiční. Vrátím se v něm k počátkům svého tažení světem počítačových her. Pokusím se vám odtajnit jaký na mě hry měly vliv. Jak daly vzniknout jednomu celoživotnímu přátelství. A poskytnu vám pohled pod pokličku jednoho z vás. Jednoho ze skvělé komunity hráčů počítačových her.

Od klávesnice ke kazetám

Je pravda, že na své úplně první zkušenosti s hrami si pamatuju jen velmi matně. Ale poprvé jsem se k nim asi dostal na našem ZX Spektrum. Vzpomínám si, že tehdy jsem vůbec neměl páru o tom, že doma něco takového máme, a co to vlastně dělá. Až jednoho dne táta Spektrum vytáhl, zapojil do televize, a já se najednou ocitl v úplně jiném světě. Měl jsem před sebou klávesnici a mohl skákat, střílet, dovádět ve všech těch úžasných, legendárních hrách. Pořádně jsem ani nevěděl co dělám, ale dodnes si pamatuji, jak moc mě to bavilo.

O to větší zklamání jsem pociťoval ve chvílích, kdy jsem hrát nemohl. U nás se totiž primárně sledovala TV, a tak pro trampoty malého synka nebylo moc pochopení. Vím, že ty okamžiky byly strašně vzácné a Spektrum se pouštělo opravdu jen jednou za čas. O to víc jsem si těch chvil cenil. Ani nevím, co konkrétně jsem na něm hrál.

Čas plynul a já jsem se postupně smířil s tím, že ZX Spektrum si příliš užívat nebudu. Myslím, že nakonec ho rodiče prodali. Dlouho mě to ale nemrzelo. Brzy totiž přišla má spása. K Vánocům jsem dostal videohry. Asi neexistuje dítě z devadesátkové generace, které by neznalo videohry. Kdo tenkrát nehrál Contra jako by ani neexistoval. Na videohrách jsem trávil snad veškeré volné chvíle, měnil kazety s kamarády a neustále zkoušel desítky nových.

Někdy v těchto momentech jsem začal objevovat kouzlo coopu. To vždy, když na víkend přijel bratranec a my jsme ho celý proseděli u videoher. Hráli jsme převážně Contra a Tanky. Hlavně u druhé zmíněné hry jsme strávili několik desítek hodin.

Japonská šílenost

Ale zásadní zlom v mém hráčském životě nastal s jinou hrou. Šlo o velice netradiční fotbal ještě netradičnějším názvem Kunio-kun no Nekketsu Soccer League. Setkat se také můžete s názvem Goal 3. Tento velice originální kousek změnil v mnohém můj život. Zaprvé symbolizoval 2 z mých 3 největších koníčků, totiž fotbal a hraní počítačových her. Zadruhé formoval přátelství s mým nejlepším kamarádem.

Už ani nevím, jak k tomu došlo. Vím jen, že jsme jednou šli náhodně spolu ze školy aniž bychom se do té doby nějak víc znali. Přestože jsme byli takřka sousedé. A já se zmínil o tom, že mám videohry. Slovo dalo slovo a najednou jsme se ocitli v mém pokoji, kde jsme nastoupili k našemu prvnímu klání.

Než budu pokračovat, tak vás uvedu do obrazu a řeknu, co vlastně Nekketsu Soccer je. Jedná se o netradiční fotbal, kde jste mohli s míčem dělat různá salta, když jste se střetli s protihráčem, tak jste oba odlítli od míče, mohli jste se propadnout do bahna a hlavně šlo pomocí speciálního komba vyslat ultimátní střelu na bránu. Efekt střely se měnil podle národnosti, za kterou jste hráli. Míč se mohl změnit v rybičku, která plula vzduchem, nebo třeba zmizel a objevil se těsně před brankářem. Výsledek byl většinou ten, že brankář odlítl někam na tribunu a střela končila gólem.

Jedinou výjimku tvořil tým Itálie. Ta měla takřka nezničitelného gólmana, který byl schopen téměř všechny speciální střely vykrýt. Proto se naše souboje většinou nesly v duchu Itálie versus Itálie. Pokud některý z nás chtěl zkusit větší výzvu, vzal si jiný tým. Ale to většinou končilo fiaskem.

A takhle vlastně vypadal každý náš návrat ze školy. Nehráli jsme téměř nic jiného. Pro mého kamaráda často chodil v půl 10 večer táta, aby šel domů. Byly to úžasné časy. Až do doby, kdy jsem udělal neuvěřitelně stupidní deal a Nekketsu Soccer jsem s někým vyměnil za nějaký jiný fotbal. Ten zdaleka nebyl tak zábavný jako legendární Nekketsu.

První bedna

Po čase se naše role otočily. Kamarád totiž dostal nový počítač, Pentium 2. Takže jsem pro změnu začal chodit hrát já k němu. V mé paměti zůstaly hlavně dvě hry. Tou první bylo Commandos, ve kterém jsme se společně snažili dostat nácky. A tou druhou byla Fifa 98.

Ta mi utkvěla v hlavě hlavně proto, že se dala hrát na myši. Bohužel jsme tenkrát ještě nevlastnili žádné gamepady, takže tohle byl jediný způsob, jak si fotbal proti sobě zahrát. Na myši jsem samozřejmě hrál já. Samotný pohyb myši simuloval pohyb hráčů, jedním tlačítkem se střílelo, druhým skluzovalo a centrovalo. Nic víc jsem nepotřeboval. Na velkém hřišti jsem vždy dostal nášup. Fifa 98 ale měla jeden neskutečně zábavný mód. Tím byla hra v tělocvičně. Tam už jsem častokrát dominoval naopak já.

Svůj první počítač jsem dostal v 10 letech. A na rozdíl od svých konzolových začátků si zde poměrně jasně pamatuji, jak to probíhalo. Na Vánoce jsem si od rodičů nechal naivně namluvit, že nesmím celý den do svého pokoje, protože prý natřeli zdi jedovatou barvou.

Nevím, zda je víc k zamyšlení jejich originální výmluva, kterou dali svému synovi nepřímo najevo, že se ho chystají zabít, nebo fakt, že jim to syn uvěřil. Každopádně, poté, co jsem večer rozbalil všechny dárky, jsem záhy zjistil, že nebyly všechny. “Ještě máš jeden dárek v pokojíčku.” Vykulil jsem oči a s napětím vyrazil za posledním dárkem. Nemohl jsem tomu uvěřit. Na stole byl nový počítač na novém stole. V ten den nemohl být nikdo šťastnější než já.

Můj táta si moc nepřál, abych cokoliv pirátil. Ne tak kvůli samotnému pirátství, spíš měl strach, abych PC hned nezaneřádil viry. Ale každopádně jsem se zpočátku musel spokojit s několika málo hrami, které jsme doma měli. Už ani nevím, jak se tam dostaly. Jednou z těch her byl, teď se podržte, Čtyřlístek. Asi se smějete. Ale hrozivé je, že mě to tenkrát docela dost bavilo. A ještě hrozivější, že, jak na to vzpomínám, zahrál bych si ho znovu. Šlo o mix advenutry s různými mini hříčkami, bylo tam i pexeso a podobné oddechovky. Ač jsem nikdy nebyl žádný velký fanda čtyřlístku, tohle jsem si užíval.

Rozdáváme olovo

Nakonec pirátění ani táta nezabránil, a já jsem od někoho sehnal CD s Quake 2. Tenkrát jsme ještě nebyli online, takže jsem hrál jen singleplayer. Quake byla hra, která stála u zrodu mého hraní na PC. Trochu paradoxně jsem pak přešel ke konkurenci v podobě Unreal Tournament, ve kterém jsem opět se svým bratrancem strávil slušných pár deathmatchů. Hlavně v Unreal Tournament 2002 a 2004.

Následovala éra Call of Duty. První díl Call of Duty byl, tuším, vůbec první hrou, kterou jsem hrál jako multiplayer. Už ani nevím, jakým způsobem se mi podařilo připojit do hry, protože jsem samozřejmě vlastnil pirátskou kopii. Legendární CoD 2 jsem pak hrál přes ještě legendárnější gamepark. Nebudu vám lhát, bratranec u toho byl často taky.

Poté, co jsem zjistil, že mám prachbídný aim, a že v kompetetivních mačích nejsem příliš schopen konkurovat, jsem přesedlal na nový typ online zápolení. K League of Legends. V LOLku jsem strávil suverénně nejvíc hodin na poli kompetetivního hraní. Byl jsem u něj schopný vydržet klidně i 6 – 8 hodin v kuse. Ano, už to hraničilo se závislostí. Tu jsem ale nikdy nepociťoval. Což potvrdil i fakt, že zhruba po 2 letech jsem LOLko až na drobné výjimky nadobro opustil.

Tak to je gól

Velkou etapou mého herního vývoje byly sportovní hry. Můj kamarád mi v osudném roce 2004 ukázal hru Football Manager 2005. Tenkrát mě to moc nezaujalo, ale chtěl jsem to zkusit. Jenže jsem to na mém PC nemohl za živého boha rozjet. Hra mi sice šla spustit, ale její prostředí vůbec nefungovalo. Musel jsem si tak počkat na další ročník. Už ani nevím, kolik sezon jsem v FM 2006 strávil, ale míra závislosti se pohybovala někde mezi “Je čas si vyměnit trenky,” a “Opravdu to není návykové. Jen nemůžu přestat hrát.” Každý další rok byl povinností nákupu, ale čas trávený u FM klesal.

Můj kamarád se nakonec odstěhoval. Naše společné hraní to ale nijak neomezilo. Jen jsme museli ho museli přesunout na víkendy. To dalo vzniknout další legendární sérii na fotbalovém hřišti. Tentokrát to byl Pro Evolution Soccer. Hraní proti sobě bylo v pořádku, ale na dlouhou dobu nás nezabavilo. Pak jsme objevili Master League. Mód, ve kterém začínáte takřka od nuly. Něco málo už jsme měli nahráno, tak jsme samozřejmě jeli na nejtěžší obtížnost. A začátky byly opravdu náročné. S West Hamem jsme dostávali jednu dardu za druhou a byli nebezpečně blízko sestupu. Naši hru jsme ale pilovali, hráči se zlepšovali a časem se dostavily i ty výsledky.

Několik sezon to trvalo, ale nakonec jsme vyhráli titul a zbýval nám poslední milník. Vyhrát Ligu Mistrů. Za West Ham tenkrát nastupovali hráči jako Gareth Bale nebo Thomas Müller. I ti ale byli nic v porovnání s hráči, které jsme si vychovali a udělali z nich světovou špičku. Pak přišel ten den. Finále Ligy Mistrů s Barcelonou. Klubem, který oba z hloubi duše nenávidíme. Po úvodním zmražení v podobě vlastního gólu přišlo kýžené vyrovnání a nakonec i otočení výsledku. Vyhráli jsme Ligu Mistrů.

Životní styl

S přibývajícím věkem a ubývajícím časem jsem se takřka absolutně stáhl z multiplayeru a přesunul se zpět ke kořenům, a to k singleplayeru. Začal jsem více hrát nenáročné, kratší hry, ke kterým si člověk může sednout na 2 hodiny a pokračovat za 3 dny. Dnes se s oblibou vracím ke starým titulům, které formovaly mé hráčské mládí. Na hraní je času čím dál, tím míň, ale duše hráče mě neopouští.

A proč toho nikdy nebudu litovat? Hraní počítačových her mi dalo celoživotní přátelství. Poznal jsem spoustu lidí v jedné z nejlepších komunit, které dle mého názoru existují. Nikdy bych nečekal, že u her zažiji takové emoce. Když jsme tenkrát vyhráli Ligu Mistrů v Pro Evu, naše radost musela být slyšet po celé vesnici. Bylo blízko k tomu, abychom tenkrát zbořili celý dům. Příběhy, které dokážou hry vyprávět, ve mně dodnes přežívají. Life is Strange, Mafia, Max Payne a mnoho, mnoho dalších.

Hraní her mě taky naučilo poměrně slušné gramotnosti v ovládání PC. Určitě nejsem žádný ajťák, ale sám na sobě pozoruji, že oproti mnohým lidem, ať už v práci nebo v soukromém životě, jsou mé znalosti PC napřed oproti těm jejich. Možná to tak z řádků výše nevypadá, ale nikdy jsem se nepovažoval za hardcore hráče a nikdy jsem jí nebyl. Spoustu her jsem dodnes nedohrál. Ale bavilo mě to. A baví dodnes. Nikdy jsem čas strávený před monitorem nepovažoval za zahozený. PC hry vždy byly a budou součástí mého života. A jsem za to rád.

Zobrazit více

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Také by vás mohlo zajímat
Close
Back to top button