Akira se v druhém díle odklání od filmu a předvádí Ótomovo mistrovství

Mladistvý delikvent a člen motorkářského gangu Tecuo během neobjasněných událostí získal nadpřirozené schopnosti. Psychokinetická síla ho nejen odcizila jeho bývalým kamarádům, ale zároveň z něj udělala nebezpečnou zbraň, kterou touží dostat pod kontrolu japonská armáda. Co s tím mají společného přestárlé děti? Kdo, nebo co je Akira a kde se skrývá? A proč to ve filmu bylo jinak?

Nakladatelství Crew i nadále pokračuje v záslužné práci a rozšiřuje náš i po letech snahy stále zanedbaný komiksový trh o světové klasiky. Po Zprávě pro Adolfa, která u nás v roce 2019 poprvé (!) představila otce mangy Osamu Tezuku, na nás loni vytasilo kalibr prozatím největší. Čeká nás celý Akira. Více než 2000 stran dlouhé kyberpunkové post-apo, jehož autor Kacuhiro Ótomo svým filmem z roku 1988 změnil pohled celého světa na anime. A pokud jste do tohohle rozjetého vlaku nenaskočili s prvním dílem, dovolte mi vám vysvětlit, proč děláte chybu.

Akira – dvě autorské vize jednoho příběhu

Recenze mnohadílných sérií se většinou omezují na první díl. U mangy to platí tuplem. Většina sérií je dostatečně konzistentní, aby se čtenář po přečtení prvního svazku dokázal rozhodnout, jestli ho dlouhý příběh láká. Hodnotit další díly postrádá smyslu, xtý svazek si stejně přečtou pouze fanoušci a takové nemusíte přesvědčovat recenzí. „Nefanoušci“ pak recenzi ani neotevřou. Čas od času se ale najdu výjimky. Např. u jiné klasiky, Ghost in the Shell, byla většina fanoušků nemile překvapena, že druhý díl už nemá s kultovním filmem nic moc společného. A podle některých byl navíc výrazně horší než první. Tato recenze existuje z podobných důvodů, ale nebojte, druhý díl Akiry rozhodně horší není.

Kacuhiro Ótomo byl mužem mnoha talentů a během vzniku komiksu Akira ještě dokázal ukočírovat režii dvouhodinového animovaného filmu. Anime i manga ale vznikaly zároveň a mluvit tak o filmu jako o adaptaci mangy jde pouze s obtížemi, podobně jako např. u Scotta Pilgrima. Komiks se s filmem shoduje především během událostí prvního svazku a ani tehdy ne stoprocentně. Dovedu si představit, že si někteří čtenáři přečetli první díl a rozhodli se, že další už je nečeká, protože tohle už přece viděli na plátně. Nebo ze stejného důvodu do rukou první svazek ani nevzali. Především pro vás jsou následující řádky.

Manga Akira nabízí mnohonásobně obsáhlejší zážitek než její filmový sourozenec. Dostanete více postav, ty co znáte jsou mnohem prokreslenější, manga navíc více odhaluje svět apokalyptického Neo Tokia. Většina událostí ale hlavně odehraje jinak, než jak je znáte z filmu. Nejen v jiném pořadí, nebo s jiným dopadem, kompletně jinak. A právě druhý díl je bodem, od kterého je rozkol mezi „verzemi“ Akiry velmi znatelný. Na rozdíl od výše zmíněného Ghost in the Shell se mu však daří držet laťku nasazenou prvním dílem.

Óda na malou hrudku rezivého plechu

Druhý díl nepřestává ohromovat mistrovstvím Ótomovy kresby a to přesto, že se postavy většinu času pohybují pod zemí. Precizní linka i šrafa ukazuje post-apokalyptické a zároveň futuristické Neo Tokio jako místo plné otlučených rohů, popraskaných zdí, tratících trubek a orezlých dveří. Skutečná podívaná však nastává až s destrukcí. Jakmile se něco ohýbá, tříští nebo je drceno či propalováno, nezbývá čtenáři než smeknout nad tím, jak dokonale kreslíř „ovládá“ daný materiál. Doslova slyšíte každý výbuch. Díky tomu a Ótomově úsporné, avšak efektivní práci s panely se akční scény čtou jedním dechem. Bez přehánění je možné je sledovat jako film. I přes obsesivní množství detailů však kresba zůstává čitelná a není problém se v panelech orientovat.

Pozitivem pro ty, kteří se běžně manze vyhýbají, je i umírněnost vtipných momentů a minimální karikování postav. Ne, že by se situace tu a tam neodlehčila, nejedná se ale o zběsilé skákání mezi smrtelně vážnými konverzacemi a pitomoučkými gagy, které v manze často najdeme. Tady jednoduše nemá úplně místo. Akira je o zneužití technologií, o nebezpečné síle, kterou lidstvo disponuje, o katastrofě, kterou si na sebe přivolalo a pravděpodobně přivolá znova. Za to, že je tato hrozba přítomná téměř na každé stránce, ale zároveň neuvrhává čtenáře do deprese, můžeme poděkovat především akčním scénám. Právě ty mnohdy lépe než gagy odlehčují celý příběh. A to přestože se zraněnými a mrtvými si destruktivní Tecuo moc hlavu nedělá.

Čtenáře chytit a nepustit

Stejně působivé je i to, na jak malém prostoru a zároveň dlouhém časovém úseku se Ótomovi daří udržet napětí. První část knihy sledujeme útěk z podzemní vojenské základny. Tecuo se snaží zjistit, co se to s ním děje a kde se skrývá Akira. Jeho bývalý parťák z gangu Kaneda a odbojářka Kei se jednoduše snaží dostat pryč. Všichni utečenci se proplétají komplexem, aby se pak od druhé poloviny naopak snažili dostat do nitra jiné, tajnější a důležitější základny. Druhý díl je tak jedna velká honička chodbami šachtami, rourami a koridory. Ótomo však díky množství vedlejších postav, kterým vždy věnuje právě to správné množství času, dokáže svůj třísetstránkový svazek odvyprávět s lehkostí a bez hluchých míst.

Nejlepší na celém komiksu je totiž tempo. Ano, postavy dýchají, příběh jede, kresba těžko hledá konkurenci i v dnešní manze… Ale Ótomo vás donutí přečíst 300 stran jedním dechem. Nachystá vám scénu na 150 stran, po jejímž dočtení vám dojde, že mohla „reálně“ trvat možná jen desítky minut. Hustí do vás obrovské množství vjemů a informací. A ono to funguje. Bez toho, abych spoileroval – od doby, kde se rozjede výtah, se jedná o nepřetržitou akční jízdu. Ta je ale perfektně nadávkovaná, má jasné mantinely, cíl i následky, a navíc máte pocit, že jste ji přečetli vcukuletu. Což nezvládne jen tak někdo. A o celou sekvenci byste se ochudili, kdybyste se rozhodli, že vám „filmová verze stačí“.

Jestli vám to ještě nedošlo, mým doporučením je okamžitě pořídit první díl, přečíst a ihned se vrhnout na druhý. V obchodě Nakladatelství Crew, kterému děkujeme za výtisk, ho najdete s 20% slevou. Potom nakoupit první dva díly i všem kamarádům a členům své rodiny a začít jim vysvětlovat, kde jsou základy vizuálu kyberpunku a proč stojí za to číst mangu. A nakonec třeba poslat děkovný dopis do Crwe s tím, že jste neskutečně vděční, že se dostali přes martyrium s japonskými nakladateli a vydali nám tu tenhle klenot. Protože když uvidí, že se Akira dobře prodává, věřím, že nám nachystají podobně důležité tituly.